Nedaleko Trhových Svin leží malá, mezi malebnými chlumy skrytá osada Čeřejov... Osada Čeřejov je místem velmi starým a vznikla z původní svobodné tvrze zemanské, která zde stávala již koncem století XIII. Za císaře Karla IV. slavné paměti byla tato tvrz právě tak jako o něco málo vzdálenější rodiště Jana Žižky, Trocnov, nadána všemi právy svobodnickými. Nebyl proto dvůr Čeřejov v žádném poddanství u pánů Rožmberských tehdy sezením na Krumlově.

Za císaře Karla IV. byl na Čeřejově vladykou Mikeš Čeřauský, zeman z Čeřejova. Jeho synové Jan, Petr a Donát převzali po otcově smrti vedení nad správou zemanského dvorce a když potom za panování krále Václava ve druhé polovině století XIV. zvedl krumlovský pan Rožmberk braný odboj proti králi českému, jehož dal dokonce zajmouti a z Berouna odvézti na pevný a nedobytný Krumlov, postavili se četní zemané věrní svému králi po bok vojsk královských a zvedli proti nenáviděnému pánu z Rožmberka a jeho spojenci Otovi z Berkova vojnu a velmi zle pustošili na panských statcích a osadách. Odpor zemanských svobodníků byl sice několikráte zlomen, ale nicméně byl velmi tvrdým, než bylo možno zdolati jej úplně.

Zemanská rodina Čeřejovských podrobena byla těžkým zkouškám a mnoha utrpením. Král Václav byl člověkem velmi vznětlivým a také neobyčejně vrtkavým. Velmi často měníval svá rozhodnutí a tu stávalo se, že lidé veskrze jemu oddaní na místě vděku a uznání byli nuceni smířiti se s myšlénkou, že za věrné svoje služby vlastně upadli u krále v nemilost.

Mikeš Čeřauský a po něm i nejstarší jeho syn Jan prožívali proto ve svém dvorci Čeřejově hodně vzrušujících okamžiků.

Po neblahém koncilu kostnickém a v potomních válkách husitských stal se Čeřejov svědkem mnoha pohnutých událostí a když po třetí zemanský dvorec Čeřejov byl do základů vyhořel tu vnuk vladyky Mikeše Jáchym uchýlil se do krajiny polabské a posléze usadil se v sousedství panství Smiřických na Jičínsku, kde zbudoval pod ochranou svého mocného příznivce nový zemanský dvorec "Čeřov” pod horou Zebínem, kdež doposud umístěná tam deska na průčelí dvorce v "Čeřovce” hlásá návštěvníku, kým a kdož byli předkové zemanů z Čeřova a na Čeřejově.

Můj zesnulý otec pocházel z prastarého českého rodu, jehož jedna větev usedlá v kraji jičínském později setrvala v bezprostředním okolí někdejšího zboží pánů na Pecce a Bezdružici, dnes majetek to rodiny Trautmansdorfské...

Z vyprávění svého otce jsem zvěděl, že jeden z mých předků, žijící na Bukovině v době josefinské, nalézal se v poddanství hraběcí rodiny pánů z Asseburgů sídlem v zámku Bělohradském. Kdysi starý hrabě Asseburg lovil v bažinatém křoví velkého rybníku Pardoubek. Jda neopatrně a nemaje průvodců spadl do bažin kde hrozila už jen smrt. Robotník Čeřauský, který v těchto místech byl tajně na dříví, neboť onou dobou pod kopcem Byšička rozkládaly se husté lesy, - vida tonoucího člověka již po bradu v bahnu zapadlého a už jen slabě o pomoc volajícího, nemeškal a pomocí několika mohutných větví na povrch baheniště položených mohl tonoucímu podati ruku a po delší námaze jej zachrániti. Starý hrabě Asseburg daroval potom tomuto nevolníku část lesa nad potůčkem Žernoutkou, do konce jeho života z panských hvozdů potřebné dříví k pálení a učinil jej svobodníkem v osadě Bukovině...

Tatínkův otec dožil se poměrně malého stáří. Jednou za třeskuté zimy, jeda s párem koní do vesnice Vřesník, kde koval u známého kováře, vrátil se domů až samotný večer. Vlastně přijeli pouze koně, kteří znali cestu a zastavili až u samé záhrobně chalupy Čeřovských. Dědeček ležel ve voze - mrtev. Po cestě jej stihla nevolnost a svůj život ukončil mrtvicí...

Léta minula, lidé odešli, mnoho se změnilo. Jako všude, tak i na Bukovině. Bývalá chalupa “Čeřouských u sv. Jána” - jak se bukovinskému č. 37 říkalo, změnila se za ta léta hodně. Jen ta stará hrušeň “jakubka” nad dolní stodolou zůstala nezměněna a snad i ten živý plůtek před okny naší staré chalupy zůstal týž. Lidé odešli, majetek zde zůstal a zůstane bez dědiců rodiny Čeřauských a Čeřovských v Bukovině u Pecky.

Maminka jmenovala se za svobodna Stuchlíková... Dědeček Stuchlík byl rodákem ze Lhoty u Pecky. V roce 1826 se v této vsi narodil a při verbování na vojnu v roku 1845 vzali jej nuceně k vojsku. Odvedli ho do Josefova, odkud pochodoval se svým batalionem do Uher, kde prožil bouřlivý rok 1848 a pak byl v posádce kdesi na rumunských hranicích a v Itálii. Dědečka odvedli v jeho 19 letech a plných 18 roků nosil bílý císařský kabát. Dědeček prožil také celou první válku italskou (Rakousko s králem sardinským). Na půdě italské sloužil u někdejšího rakouského regimentu číslo 18 u 11cté polní setniny, u kteréžto části jako vnuk sloužil jsem po 56 letech rovněž na půdě italské v letech 1915/16. Dědeček Stuchlík se vrátil jako 37letý muž z vojny v roce 1863. Záhy se oženil s Karolinou Dreslerovou, která byla o 9 roků mladší (nar. 1835 ve Velké Borovnici). Děda Stuchlík zdědil pěkný výstavný domek pod farním kostelem v Pecce a v roce 1865 narodila se zde moje matka Anna... Za dva roky děda svůj domek prodal a přestěhoval se do Bukoviny, kde se svoji sestrou zakoupil od sedláka Lejdara usedlost čís. 3 ležící nad hospodářstvím Čeřovskýho “od Jána”. Ve vsi byl ještě “hoření” Čeřovský, “dolení” Čeřovský a “chrasteckej”, totiž ten, co měl i v létě chalupu v “kožichu” čili v chrastí.

Moje maminka počala chodit do trojtřídní školy v Bukovině. Po vyjití školy učila se v Pecce “u Kchochů” šít. A potom byla nucena věnovati se hospodářství a hlavně tkalcovině. Hotové dílo odváděl děda Stuchlík “na Paku” faktorovi.

Pole, luka, les i hospodářská stavení Stuchlíkových a Čeřovských “u Jana” sousedila pospolu. Můj otec i moje matka znali se již jako děti ve škole, kde vyučoval starý kantor Zajíc, a znali se ze sousedství. Věkový rozdíl byl mezi nimi pouhá tři léta.

V létech osmdesátých minulého století zavlekli studenti z Jičína na vesnici také divadlo. Byly to prvé začátky Thalie na našem venkově vůbec a v Bukovině zvlášť. Můj otec i matka patřívali k prvým sdružením těchto ochotníků a prvá jejich divadelní hra byla “Dědkův kalmuk”...

Již před vojnou započala mezi mými rodiči “známost”, která potrvala přes dobu aktivní služby a když se otec vrátil v roce 1887 domů, uzavřel brzy potom sňatek a to proto, že otcův strýc Jan Č. v Radkyni, narozený roku 1808, náhle ovdověl a při jeho stáří 79 let nebyl již schopen řídit vlastní hospodářství...

Mému otci bylo tehdy 25 roků a mojí matce necelých 22 let. Přestěhovali se do Radkyně, kdež měli začít hospodařit v čísle pp.4. - Radkyně je malou vesničkou, vzdálenou od okresního města Nové Paky asi 4 km a rovněž tak daleko je odtud do Pecky, kde je příslušný farní úřad... Vesnice leží na dvou návrších a v nízké kotlině. Na severní straně rozkládaly se tehdy vzrostlé lesy dílem obce radkyňské, dílem patřící k sousední německé obci Štikov a Stupné. Část východní náleží k panství Trautmansdorfů a z Lázní Bělohradu Asseburgům. K Radkyni patří dole u silnice samota Lesní domky německy zvaná Buschhäuser, a v lidovém rčení obecně zvaná "Pušchaus". Severovýchodně přes okresní silnici nahoru rozkládal se velký starý les "Sýkornice" a na levé straně trochu nížeji les "Zlatnice". V tomto až do let padesátých m.s. dolovalo se zlato, ale pro nepatrnou těžbu byly další práce na kutištích zastaveny. Dnes oba lesy, zničené v r.1923 pohromou mniškovou, nahražují mladé listnaté i jehličnaté paseky...

Obytné stavení mělo jednu velkou světnici, jednu komoru, velký chlév se síní, sklep, půdu, dvě stodoly se žentourem a pastorkem, malou mlátičku a větrák. Ve chlévě stál jeden kůň, čtyři krávy a 3 kozy. Polí bylo při čp.4 celkem 47 korců a nad silnicí u Štikova ležel starý les zvaný "Fibich". Jiná část lesa sousedila se "Sejkornicí" vedle "Pušchausu" odkud se celým úpadem táhly i louky k majetku Jana Č. náležející. Role byla dílem však písčitá a kamenitá, dílem měla těžkou hlínu "červenici" viditelnou snad všade tam kolem po krkonošských kopcích a svazích.

Strýc měl “vydržený” výměnek s tím, že bude stravován a ošetřován a na pohřeb vymínil si míti uloženo 1000 zlatých rakouské měny...

Otec s vypětím všech sil zveleboval pole i lučiny a také celé dříve chatrné stavení opravil a dílem i přebudoval. V lese "Fibichu" bylo mnoho ladem ležících mýtin. Otec tady vysázel nové smrčinové kultůry, při cestě pak vysázel již vzrostlejší verpány (modříny), a borovice zasázel v těch místech, kde byla půda písečná a skalnatá. S nevšední pilí věnoval se svým polím, která již dlouhá léta nebyla hnojena a většinou tvořila ladem ležící úhory a v nížinách hotové suchopáry. Sousedé v Radkyni nejprve povážlivě kroutili hlavami nad zbytečným plahočením "Franze" Čeřouskýho, ale po prvních žních, když uvidělo se jaké se sklízí obilí, jaký len a pěkný jetel, ustaly úsměšky a "posudky" samozvaných kritiků naráz. Místní usedlíci změnili potom svoje názory ku prospěchu novousedlíka a jak dříve říkávali - "přivandrovalce".

Příštím rokem konaly se v obci volby obecního představenstva a starosty. Přistěhovalec Franz Čeřouský obdržel takový počet hlasů, že byl zvolen za starostu této malé vesnice. Neuvítal to však s žádným nadšením. Přibylo tím jen nových starostí a zbytečných pochůzek k soudu a k bernímu úřadu v Nové Pace, ba dokonce i do vzdáleného Jičína. Do tohoto chodívalo se pěšky přes Heřmanice a Úlibice u Jičína. Zabralo to jen nový drahý čas a doma práce stála...

Můj otec byl výběrčím pro Berní úřad v Nové Pace, kam jako starosta odváděl platy vesničanů radkyňských. Tehdy, bylo to před vánoci roku 1896, bral se zasněženou krajinou stezkou vedoucí kolem čedičového lomu rolníka Rulfa směrem k "loučení". To byla socha postavená v borovém háji na svahu k Nové Pace. Bylo tady nejblíže a všichni tuto cestu používali jak v letním, tak i v zimním čase. Otec odcházel brzy ráno a došel až ku zmíněnému lomu, kde byl náhle udeřen tupým předmětem do temene hlavy. Okamžitě pozbyl vědomí. Kolem deváté hodiny bral se tudy z obvyklé obchůzky četnický závodčí Zejda ze stanice Peckovské. Do jejich rajonu příslušela ještě obec Štikov a přes les mohl snadno dostihnouti Radkyně. Zejda našel zde ve sněhu nehnutě ležícího člověka a vedle na sněhu krvavou skvrnu. Poznal ihned otce a podle prázdné tašky opodál pohozené zjistil, že běží tu o loupežné přepadení. Přikryl rychle otce svým služebním pláštěm i pospíchal do Radkyně pro pomoc. Ta se dostavila ihned a přenesli otce domů. To bylo zděšení a úzkost matky k nepopsání. Já byl ještě maličký a sestře Anně bylo tehdá sedm roků a chodila teprve rok do školy. K polednímu přijel z Nové Paky lékař, ránu prohlédl, vymyl a nařídil klid. Peníze byly uloupeny všecky. Bylo to téměř 900 zlatých a na tehdejší dobu podobný obnos znamenal již slušný kapitál. Četnictvo vyšetřovalo a došlo k názoru, že přepadení provedl baráčník Fingr z Radkyně, člověk neurvalý, notorický piják a známý rváč. Fingra našli sice v Nové Pace v hospodě "u Nálevků", a peněz u sebe neměl žádných. Byl sice zatčen, ale brzy pro nedostatek usvědčujících důkazů musel být propuštěn. Po svém návratu domů se důkladně opil a vnikl do našeho stavení, kde počal otci, který dosud byl na lůžko připoután, vyhrožovati násilím a vypálením chalupy. Četnictvo znovu pak Fingra zatklo a za tyto vyhrůžky byl teprve odsouzen. Zatím přešel Nový rok a Berní úřad počal se domáhati zaplacení daní, nikterak nepřihlížeje k tomu, jaké neštěstí všemu předcházelo. Vesničané se odkazovali na starostu a konec konců byl dlužný obnos rodičům "vtělen" na chalupu v Radkyni. Otec popuzen marně se obracel na vyšší úřad v Jičíně. Nic platno...

Další části mají již charakter velmi osobních vzpomínek a úvah. Rodina se nakonec přestěhovala do Staré Paky, kde otec František našel zaměstnání u tehdejší Jiho-severo-německé spojovací dráhy, pak do Jaroměře...