Smiřice - konec hořické větve Čeřovských
Pravděpodobně poslední mužští potomci jedné větve Čeřovských, jejíž počátek máme doložený v 17. století v Hořicích, žili v 1. polovině 20. století ve Smiřicích. Příběhy jejich rodiny by vydaly na román, který by mohl hezky vystihnout také historický a společenský vývoj tohoto města na Labi – od dob, když ještě bylo v majetku rakousko-uherské císařské komory, přes období jeho rozvoje poté, co zdejší panství roku 1863 koupil baron Liebieg, i přes období dvou světových válek, až po dobu po únoru 1948...
- - -
Začátek je jako u pohádky: hořický krejčí Josef Čeřovský měl s manželkou Dorotou tři syny. Ti dva mladší, František (*1801) a Jan (*1805) zůstali v Hořicích a stejně jako jejich otec se věnovali krejčovství. Nejstarší byl Josef (*1799), a ten se vydal do světa. O jeho studiu lékařství ani vojenské dráze nic bližšího nevíme, ale – podle matričních záznamů o jeho potomcích - zastával už v r. 1829 asi docela drsnou funkci polního lékaře či ranhojiče u c. k. 11. pěšího pluku „Reiner“.
Infanterie-Regiment Nr. 11 byl historicky nejstarší pluk rakousko-uherské armády, vznikl již v roce 1630 ve Slezsku a základem pro jeho vytvoření se stalo pět rot tehdejšího pěšího pluku Albrechta z Valdštejna (číslování pluků je až z roku 1769). Do konce 19. století pluk vystřídal více než 30 mírových posádek a zúčastnil se řady válečných tažení. Majitelem pluku byl v letech 1801 až 1854 arcivévoda Joseph Rainer (vojákům se proto říkalo Reineráci). V letech 1814 až 1830 byl tento vojenský útvar posádkou v Praze, 1842 až 1847 v Josefově, pak v Mohuči, v roce 1853 zakotvil v Písku. V parčíku v písecké Budovcově ulici je také tzv. Melegnanský pomník (lev sápající se na dva hady, autorem je Emanuel Max), připomínající hrdinství vojáků 11. pěšího pluku v bitvách u Melegnana a u Solferina v r. 1859, kdy padlo 872 vojínů a důstojníků.
Kdy a jak se seznámil vojenský lékař z Hořic Josef se svou budoucí ženou Františkou nebo kdy a kde se vzali, to nevíme. Františka – rozená Vacková – ale už zřejmě měla za sebou nějakou romantickou, ovšem nelegitimní epizodu: v r. 1825 se jí v Praze narodila a u sv. Apolináře byla pokřtěna dcera Josefa. Františka pocházela ze Smiřic, měla tam rodiče a tak tam tedy po svatbě žila i se svými třemi dětmi: v r. 1829 se ve Smiřicích narodil František, r. 1836 Alois (trochu záhadně v Českých Budějovicích - možná tam byl tou dobou její manžel služebně?). Další osudy lékaře Josefa neznáme, můžeme jen předpokládat, že v době bitev u Melegnana a Soferina v r. 1859 už asi nebyl v činné službě, a podle záznamu o narození vnuka Aloise v Předměřicích už určitě nežil v r. 1877. Zato jeho vdova Františka se dožila vysokého věku – bylo jí něco přes 100 let, když v r. 1902 zemřela. Dlouhověkost snad měli Vackovi v genech, jak ještě uvidíme i dál: otec Františky byl Daniel Vacek, a ve smiřické matrice zemřelých jsou zaznamenáni dva tohoto jména: jeden zemřel r. 1828 ve věku údajných 97 let (pravděpodobně dědeček Františky - zdědila po něm čp. 69), další zemřel r. 1842 ve věku „pouhých“ 79 let (její otec).
Starší ze synů Josefa a Františky, František *1829, studoval v Praze a stal se drážním inženýrem. Ve Smiřicích mu pak patřil dům čp. 96. Zůstal svobodný a zemřel bez potomků r. 1919, ve věku téměř 90 let v čp. 97, kde bydlel se svou ještě starší sestrou Josefou Vackovou (i ona zůstala svobodná a zemřela v r. 1920, opět ve vysokém věku téměř 95 let!).
Mladší syn Josefa a Františky byl Alois, nar. 1836 v Českých Budějovicích. I on působil u dráhy, jako přednosta stanice v Předměřicích. Ve Smiřicích mu patřil dům čp. 92, kde žil po odchodu do výslužby až do r. 1926 (on se na rozdíl od bratra těch 90 let opravdu dožil). Měl tři syny: r. 1870 Františka (za svobodna - uznal ho sice za vlastního, ale až potom, když Františkova matka r. 1873 zemřela). Další dva s Josefou roz. Šrámkovou z Piletic, kterou si vzal r. 1876: Aloise (*1877) a Roberta (*1883). Prvního syna Františka čekal ale neblahý osud: ve 21 letech nešťastnou náhodou utonul, jak o tom informoval i článek v Národních listech z 5.9.1891:
Druhý syn Aloise a Josefy, také Alois *1877, se nejdřív pokoušel o úřednickou dráhu v Praze. I on měl už za svobodna syna (Karel *1902), ale s jeho matkou Marií Rambouskovou se po několika letech (1906) přece jen oženil. Od r. 1938 byl poštovním úředníkem ve Smiřicích, v r. 1945 on a brzy po něm i jeho manželka Marie zemřeli. To už nežil ani jejich syn Karel (zemřel r. 1927 na komplikace při dnes banálním zánětu středního ucha). Vdova po něm, Anna Čeřovská roz. Vinšová z Tmáně u Berouna, se ale v r. 1945 přestěhovala do Smiřic a žila tam až do r. 1971. Syna bohužel neměli, takže – jak bude i z dalšího patrné - Aloisovou smrtí v r. 1945 tato větev Čeřovských po meči končí...
Třetí syn Aloise a Josefy se jmenoval Robert (*1883). Vystudoval stavební inženýrství a založil ve Smiřicích stavební firmu. V r. 1913 se v Praze u sv. Ludmily oženil s Johanou Huškovou z Holohlav, už v r. 1914 mu ale krátce po narození syna Roberta žena i synek zemřeli. Až v r. 1920 se Robert oženil podruhé s Annou Syrovátkovou z Čáslavek, manželství ale také zůstalo bez mužského potomka.
Zato stavební firma prosperovala a její stopy by se daly najít ještě dnes na řadě staveb ve Smiřicích i okolí. Ve své době patřil Ing. Robert Čeřovský nepochybně k významným smiřickým občanům (patřily mu tu i dva domy, čp. 96 a 97). Jednou z nejvýznamnějších smiřických staveb, na jejichž realizaci se jeho firma podílela, byl asi tzv. Masarykův dům sociální péče (na rohu Legionářské, dnes Brigádnické a Školské, dnešní Jiráskovy ulice). O stavbě bylo rozhodnuto v březnu 1930 a již 1. září 1931 byl zahájen provoz mateřské školy a poradny Ochrany matek a dětí. V září 1931, tedy krátce po dokončení této stavby, ale nečekaně Ing. Čeřovský zemřel – to už připravoval další, ještě větší stavbu: školu v Dubenci, kterou po výběrovém řízení zadalo jeho firmě Ministerstvo veřejných prací.
Další osud domu sociální péče ve Smiřicích: v r. 1933 tu byla umístěna jedna třída obecné školy a nakonec škola zabrala budovu celou (říkalo se jí pak „malá školní budova“). Fotografie je z r. 1941. V r. 1989 byla budova zbourána a byla postavena nová – dnes je tu školní jídelna (více si lze přečíst na http://www.smirice.eu/smirice/malaskola.htm).
Stavební firma „Ing. Robert Čeřovský“ sice stavbu školy v Dubenci musela tehdy postoupit jinému dodavateli, ale přesto pak ještě dlouho po smrti svého zakladatele existovala a vdova po něm, Anna Čeřovská, ji dokázala udržet docela úspěšně celých 15 let. Po volbách v r. 1946 už se ale blížil konec: nejdřív pokuta za údajné machinace majitelky s řepkou a pohrůžka exekučního vymáhání. Pak hospodářská kontrola objevila nepřihlášené slepice. Akční výbor Národní fronty v červnu 1948 rozhodl, aby byl podán návrh na konfiskaci živnosti. A vyhláškou ministra techniky z října 1948 o znárodnění stavebních podniků byla spolu s jinými podniky – a zpětně ke dni 1. ledna 1948 – znárodněna i firma Ing. Robert Čeřovský, podnikatelství staveb, se sídlem ve Smiřicích.
- - -
Dvě Anny Čeřovské pak pravděpodobně ještě po r. 1948 žily nějakou dobu v jedné ulici a skoro vedle sebe, jako nájemnice v původně svých domech čp. 92 (vdova po Karlovi, zemřela r. 1971) a čp. 97 (vdova po Robertovi, zemřela asi v r. 1961)...
