Kořeny: Borovnice, 2.polovina 17.století
Borovnice (v dokumentech někdy také Velká Borovnice nebo i Hrubá Borovnice - Grossborowitz, na rozdíl od sousední Malé Borovnice - Borovničky, Kleinborowitz) je obec v údolí pod Čisteckou hůrou v Podkrkonošské pahorkatině - zhruba mezi Novou Pakou a Hostinným. Pramení tu Borovnický potok (někdy nazývaný Borecký potok), který protéká celou obcí a nakonec se vlévá přímo do Labe, a jižně nad obcí pod kopci Kazabrud (516 m n. m.) a Jelení hřbet (501 m n. m.) pramení řeka Javorka.
V části o původu jména a rodu je uvedena Borovnice jako místo, kam byli po třicetileté válce zhruba kolem let 1655-1657 víceméně nedobrovolně přestěhováni někteří obyvatelé Čeřova, a podle místa původu se jim v novém sídle začalo říkat Čeřovští. Jestli šlo o jednotlivce nebo celé rodiny, kolik jich bylo a jestli byli spolu spřízněni, nevíme. Mohlo to být takhle: Albrecht z Valdštejna po porážce stavovského vojska na Bílé Hoře r. 1620 získal ohromný pozemkový majetek v severních Čechách, mj. i z konfiskátu panství Pecka po Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic. Valdštejnovou rezidencí se stal Jičín, a v okolí Jičína zakládal Valdštejn nové instituce a povolával sem i duchovní řády. Tak např. v r. 1623 koupil zahradu na Čeřově s dalšími majetky v okolí, a postoupil je nově založené jičínské jezuitské koleji. R. 1627 založil ve Valdicích kartuziánský klášter, jemuž věnoval kromě jiného více než 20 vesnic, mezi nimi i Borovnici. V následujícím období rozsáhlých přesunů majetků i obyvatel - po Valdštejnově smrti, při nápravě škod po třicetileté válce i v rámci rekatolizace - se mohli někteří obyvatelé Čeřova přestěhovat (nebo spíše byli po dohodě jezuitů a kartuziánů přestěhováni) jinam, do některé ještě zpustlejší a méně obydlené oblasti dřívějšího valdštejnského panství, a podle původního domova dostali i své příjmení. Na krátkou dobu – jen podle Berní ruly, tedy kolem r. 1654 – se jedna nebo možná dvě rodiny s příjmením Čeřovský vyskytly v Klášterské Lhotě, a od r. 1657 už jsou Čeřovští a jejich potomci až do dnešní doby doloženi v Borovnici.
Borovnice je zmiňována už v roce 1382. Podle typu zástavby to byla původně tzv. lesní lánová ves. V obci je barokní kostelík sv. Víta z let 1720-1722 a řada roubených chalup s vyřezávanými lomenicemi z konce 18. a začátku 19. století. K dalším zajímavostem patří několik soch (např. Panna Marie v blízkosti kostela a sv. Jan Nepomucký na východním konci obce) nebo přibližně 200 let starý památný dub. Na okolních polích se ještě dnes dají občas nalézt zkamenělé přesličky či kapradiny, a snad i granáty (minerály!). Např. v r. 1880 v Borovnici žilo 1275 obyvatel, z toho ale pouze 27 české národnosti. V současné době (údaj z r. 2012) má Borovnice 407 obyvatel, sídlí zde např. firmy Tessitura Monti Cekia (textil), Betonservis a MIPAV (výroba vázacích prostředků z ocelových lan, řetězů a popruhů) - více např. ve Wikipedii nebo na stránkách obce.
Na bezlesém svahu jižně od obce stával ještě po r.1950 dřevěný větrný "Haklův mlýn" tzv. lužického typu, asi z konce 18.století (byl poslední v Podkrkonoší - dříve takových v Borovnici bylo několik, jeden patřil i jedné z rodin Čeřovských). Se jménem Čeřovský (psaným samozřejmě různými způsoby) je v Borovnici spojeno nejméně 50 domů, u některých je to doloženo již kolem r. 1750. Pohled na Borovnici před 2. světovou válkou:
A takhle vypadala někdy v roce 1931 jedna z borovnických chalup (čp. 82, kde tehdy žil Anton Cersovsky s rodinou):
Podle dosud zjištěných údajů lze doložit čtyři větve Čeřovských s původem v Borovnici, z nichž tři pokračují až do dnešní doby a z těchto tří jsou aspoň dvě příbuzensky propojené - ale poznávání nejstarších rodin borovnických Čeřovských, jejich vztahů a dalšího pokračování snad není ještě úplné a uzavřené. V rozmezí let 1657-1675 víme o sedmi manželských párech s tímto příjmením. Možná šlo o sourozence, ale možná tyto rodiny jen jednoho společného předka neměly:
Pro úplnost je potřeba uvést, že přibližně ve stejné době jako v Borovnici se Čeřovští objevili i v Hořicích: o žádné souvislosti mezi borovnickými a hořickými rody ale nevíme, a nevíme ani o žijících potomcích hořických větví (alespoň ne po meči). Hořické větve byly dvě a v tabulkách Rodokmenů jsou označené jako Hor-1 a Hor-2.
Pátrání po dalších informacích není jednoduché. Přitom nestačí je najít, nutná je i správná interpretace a zařazení do souvislostí. Pro ilustraci se můžeme podívat na ukázky některých zápisů ze starých matrik. Zatím nejstarší známý zápis o Čeřovských je v matrice se signaturou 124-1 NOZ, Pecka r.1655-1718, fol.507: jde o sňatek 2.února 1657, který uzavřeli Jiřík Č. s Dorotou, dcerou nebožtíka Martina Šturmy (text: "Z Borownjcze 2. Februarij. Potwrzen w Stawu Manželskem Jiržik Cžerzovsky s dorotau dczerau N. Martina Ssturmy. Swedkowe gich sněti Manželského Michal Mozer z Petzky a Jan Ssturm z Borownjcze Hrubý").
Další dvě ukázky jsou novější:
A do třetice ještě tři záznamy:
Poznámka k borovnickým matrikám: církevně patřila Borovnice původně k Pecce, kde byly také vedeny církevní knihy. Bohužel, kostel v Pecce včetně fary v roce 1653 vyhořel, takže např. matriky jsou až od roku 1655. Pro Borovnici jsou v nich záznamy zhruba do roku 1786, než se osamostatnil filiální kostel v Borovnici. Ve starších borovnických matrikách vedených od r.1787 jsou někdy odděleny záznamy týkající se obyvatel z východní části nazývané "Brennei" (Branná - právě tam pravděpodobně žilo několik nejstarších rodin Čeřovských). V roce 1805 došlo také k přečíslování domů, což hledání navázností mnohdy komplikuje - přečíslování není totiž pravděpodobně nikde věrohodně popsáno, i když bylo relativně systematické, zhruba po spirále začínající farou (jen v několika případech bylo zřejmě později přiděleno „uvolněné“ číslo po již neexistujícím domě přiděleno znova – např. 92). Do části Branná patřila po přečíslování nová čp. 91 až 119, do západnějšího zbytku čp. 1 až 90 a 120 až 178.
Neumíme upřesnit, kdy v Borovnici převážil "německý živel", faktem ale je, že v r.1900 byla oficiálně považována za obec německou (to uvádí i Úplný adresář a popis politického okresu Jičínského, vydaný v Turnově Václavem Kudrnáčem v r.1900, a potvrdilo to pak i sčítání lidu v roce 1930, kdy ze 1185 osob se 1115 hlásilo k německé národnosti). Aspoň malé přiblížení o historii nám může poskytnout pár úryvků z obecní kroniky (Gedenkbuch Grossborowitz), založené v roce 1923 řídícím učitelem Josefem Endtem a psané německy (podle českého překladu paní Prantlové z r.1973):
V období Protektorátu byla Borovnice součástí Sudet, jejichž výběžek zasahoval od Hostinného (Arnau) právě do borovnického údolí. V souvislosti s tím pak zhruba po třech staletích Čeřovští ironií osudu opět nedobrovolně Borovnici opustili: někteří se pravděpodobně ještě před záborem Sudet ve spěchu vystěhovali dále do Čech, někteří byli odvedeni do německé armády a padli. Zbylí borovničtí "Cersovští" (ještě v r.1945 tam obývali 16 domů) pak byli prohlášeni za Němce - možná se jimi i sami cítili být - a museli, stejně jako mnozí další obyvatelé, po válce v roce 1946 odejít. Řadu jejich potomků bychom mohli najít v Německu; do uvolněných domů v Borovnici se přistěhovaly mladé české rodiny.
Ačkoliv tu dřív žily po dlouhou dobu desítky rodin, většinou obyčejných chalupníků, jsou už dnes na borovnickém hřbitově náhrobní desky označené tímto jménem ojedinělé, a nikoho s tímto jménem mezi obyvateli Borovnice nenajdete.
Dnešní Čeřovstí v Čechách tedy jsou, jak se zdá, potomky těch, kteří se koncem 18.století nebo později z Borovnice z nějakého důvodu odstěhovali do některé z okolních vesniček, a jejich rodiny tak zůstaly české.
(2001, později úpravy a doplnění, poslední revize únor 2023)