Bukovina u Pecky, 19.století
"Pod horama domov můj ... Všechny báby a dědkové našeho rodu pocházej ze selskýho pytle v Podkrkonoší; má rodná ves Bukovina leží na hezkým kopci, na všechny strany je vodtamtuď vidět. Koukali sme se na hora, někdy byly jako na dlani, nebo do kraje na rovinu u Hradce, až Kunětickou horu bylo vidět." Tak začíná vyprávění Václava Čeřovského (1849-1940), zaznamenané jeho synem JUDr. Františkem Č.
Bukovina u Pecky je asi 10 km od Borovnice a byla jedním z prvních cílů stěhování Čeřovských z Borovnice. V Bukovině měly pozemky v r. 1842 dvě rodiny Čeřovských (podle Stabilního katastru - čp. 37 a 39), a koncem 19.století tři. Říkalo se jim pro odlišení "od Jána" (čp.37, podle sochy sv. Jana Nepomuckého z r. 1734, stojící před stavením), "hoření" (nebo "zadní" - čp.39), "dolení" (nebo "přední", čp.4).
Zakladatelem bukovinských rodových odnoží byl Josef (syn Jana Michala Č. a Alžběty Košťálové, narozený v Borovnici r.1750). Ten se v době uvolňování poddanství (formálně zrušeného až r.1781) oženil s Barborou Tippeltovou z Horního Javoří, kde se jim r.1776 narodil první syn (Josef Matyáš). Druhý syn Jan (*1783) a další děti už mají jako místo narození uvedenu Bukovinu, kde se zřejmě někdy po roce 1780 rodina usadila natrvalo - Josef tam koupil hospodářství:
Josefa *1750 a jeho usídlení v Bukovině se může týkat i rodinná historka o záchraně hraběte z bažin u rybníku Pardoubek, kterou zaznamenal Ladislav Č. ve svých Vzpomínkách: "Robotník Čeřauský, který v těchto místech byl tajně na dříví, neboť onou dobou pod kopcem Byšička rozkládaly se husté lesy, - vida tonoucího člověka již po bradu v bahnu zapadlého a už jen slabě o pomoc volajícího, nemeškal a pomocí několika mohutných větví na povrch baheniště položených mohl tonoucímu podati ruku a po delší námaze jej zachrániti. Starý hrabě Asseburg daroval potom tomuto nevolníku část lesa nad potůčkem Žernoutkou, do konce jeho života z panských hvozdů potřebné dříví k pálení a učinil jej svobodníkem v osadě Bukovině ...". Je ovšem nutné přiznat menší nesrovnalost - jméno Asseburg se vyskytuje v souvislosti s tímto krajem až v r.1885 (hraběnka Anna, po které se jmenují bělohradské Anenské slatinné lázně). Možná ale šlo o některého ze Schaffgotschů, nebo se příběh mohl odehrát o dvě generace později a tonoucím byl hrabě Aichelburg, který koupil bělohradské panství r.1843?
Nejstarší syn Josefa a Barbory, Josef Matyáš (*1776 v Horním Javoří) se osamostatnil někdy v r.1799, kdy se oženil s Annou Schneiderovou (snad z Bukoviny 26) a usadil se v Bukovině na čp.32 (po přečíslování čp.24). V r.1800 se jim narodil syn Josef (v pořadí tedy již třetí toho jména). V záznamu o jeho narození je u otce Josefa Matyáše uvedeno: "Gärtler". Novodobá němčina takové slovo nezná (ve slovníku není), ä a ü jsou podobné, v opisu rodného listu to tedy asi všichni automaticky četli jako Gürtler - pasíř (viz poznámka o tomto řemesle na konci stránky). Ačkoliv se pasířství na tehdejší vesnici dvakrát nehodí, i já jsem jako genealogický začátečník zprvu rád přijal a šířil domněnku, že Josef Matyáš kromě rolničení pravděpodobně vyráběl různé pásy, řemení a postroje. Realita je opět prozaičtější: obyvatelé vesnic bývali v té době pro účely daní rozdělováni na sedláky, chalupníky a zahradníky. Základní zdaňovací jednotkou byl tzv. osedlý, "lánový sedlák". Za jednoho osedlého se počítali čtyři chalupníci nebo osm zahradníků. Někdy se rozlišovali ještě tříčtvrtláníci a půlláníci (půlsedláci). Berní lán přitom nebyl nějaká určitá výměra půdy, ale souvisel s výsevem a závisel i na bonitě pozemku (pozemky byly rozděleny do tříd, lánu v každé třídě odpovídal určitý objem výsevu udávaný v měřicích). Zahradník (německý výraz byl opravdu "Gärtler"! V latinsky psaných matrikách se vyskytuje zkratka "Hort.") tedy nebyl pěstitel zeleniny a květin, nýbrž vlastník pouze domku a zahrady, popř. malé rozlohy půdy.
Po smrti manželky Anny se Josef Matyáš znovu oženil s Kateřinou, dcerou mlynáře Ulricha z Tikova, s níž měl další děti. Z nich syn Jan (1808-1889) se později přiženil do Radkyně čp.6 a zůstal bez potomků (když v r.1887 ovdověl, koupil jeho chalupu prasynovec František a Jan tam dožil jako výměnkář). Další syn František (*1809) se stal krejčím a kolem r.1840 se odstěhoval zpátky do Horního Javoří (jeho potomci pak vytvořili jednu z rodových větví v Pecce). Na Bukovině 24 zůstal hospodařit Josef *1800, nejstarší syn (z prvního manželství). Ten se oženil s Marií Raisovou (*1816, byla možná spřízněna s předky K.V.Raise) a v r.1838 se jim narodil syn Antonín; dalšího syna už neměli. Někdy v r. 1840 se rodina přestěhovala do čp.37, a toto nové hospodářství "u Jána" převzal po otcově smrti Antonín r.1856 jako osmnáctiletý. Jeho potomci zde žili až do r.1968. Z čp.24 se stal výměnek, kde Josef Matyáš se svou ženou Kateřinou dožili.
Další syn Josefa a Barbory, Jan (*1783 v Bukovině) převzal po otci půlstatek čp.39 - "zadní" nebo "hoření". Po Janovi pak čp.39 převzal jeho syn František (*1820), zatímco dalším synům Jan zakoupil hospodářství jinde: Josefovi v Úhlejově, Antonínovi v Měníku u Bydžova. Po Františkovi pak čp.39 převzal opět jeho syn Václav (*1849 - již několikrát citovaný vypravěč rodopisných vzpomínek), zatímco pro dalšího syna Jana (*1852) zakoupil František hospodářství od Šimka (čp.4, "dolení"), kde pak i sám na výměnku dožil. Na "zadním" čp.39 hospodařil Václav až do r.1922, kdy ho prodal a odstěhoval se k synovi (JUDr. Františkovi Č.) do Liběchova. Jan na "dolením" čp.4 žil až do r.1944 (hospodaření v r.1906 převzal jeho syn František, po něm vnuk Karel ...).
Původní statek, čp.1 posléze převzal nejmladší Josefův syn Matyáš Ignác (*1792), který jej však (jak vzpomíná Václav Č.) "promarnil: jeho půlstatek přešel na Stuchlíka, později na Lejdara" - Matyáš Ignác se zřejmě opravdu přestěhoval do Dolní a pak do Horní Nové Vsi, tam mu ovšem ještě v r.1842 patřil pěkný pruh pozemků. Nakonec se ale stal krejčím v Hořicích. František a Antonín, zbývající dva synové Josefa a Barbory, v Bukovině nezůstali - vydali se také "do světa" a brzy se oba usadili jinde, až na Bydžovsku.
V úvodu této části je citován začátek vyprávění Václava Č., na závěr ocitujme konec: "... Dycky sem zarážel naše, dyž se jim chtělo do světa: že se vám chce, tadydle máte takový krásný pohodlí, pošlete si pro flašku piva, lehněte si pod kaštan a země česká, to je ráj!"
První zmínky o pasířích ("cingulatores") v Čechách pocházejí ze 14.století: "Řemeslo velmi hojné, robící všem stavům a obojímu pohlaví pásy. Upravivše z kovů drahých i sprostých vděčné formy a okrasy, přišívali je na látky kožené i hedvábné a aksamitové v úplný pás." Pasíři tvořili někdy i společný cech se sedláři. V dnešní době se pasířství zabývá uměleckořemeslným zpracováním barevných kovů (měď, mosaz, tombak, zinek) hlavně se zaměřením na bytové doplňky jako svítidla, nabytkové kování apod. - nikoliv už tedy výrobou pásů (viz např. "Dějiny řemesla a cechu pasířského", které zpracoval Zdeněk Míšek v r.1991).
Další dva obrázky dole patří k čp.37: chalupa "u Jána", přestavěná po požáru v r.1916, a před ní stojící socha sv. Jana Nepomuckého (v pozadí je stará kovárna, dnes už zbořená).(2001 s využitím materiálů od Jaroslava Č., vzpomínek Ladislava Č. a dalších; úpravy 2008, revize listopad 2017)