Zajímavou, možná trochu podivínskou postavou v Bukovině "u Jána" byl Václav (nar. kolem r.1870), syn Antonína (*1838). Proti vůli otcově odešel do Bělohradu, kde se u firmy Štefan vyučil strojnictví a později v Praze a ve Vídni soukromě studoval na odborných a vyšších školách. Po létech zakoupil bývalou dílnu a dům někdejšího mistra Štefana v Bělohradě (čp.104). Provozoval tam zámečnictví, ale jak se zdá, věnoval se i některým technickým experimentům. O tom svědčí poznámky a nákresy, které byly nalezeny - bohužel již značně poškozené - v místnosti bývalé kanceláře či skladu, i zbytky některých konstrukčních dílů, rovněž nalezené mezi stavební sutí a různým harampádím na půdě zámečnické dílny.

Jako svobodný a bez závazků k zemědělství (rodinnému hospodářství se v té době věnoval bratr Antonín) se mohl začátkem 20.století věnovat svým zálibám takřka neomezeně, pravděpodobně ale také bez podpory nebo aspoň zájmu svého okolí. Výjimkou byl snad mladší bratr Vincenc, který po vzoru Václava rovněž odešel z Bukoviny a zabýval se strojnictvím - byl odborníkem na parní stroje, později zakotvil v Praze jako dílovedoucí ve státních železničních dílnách.

Zdá se, že na některé ze svých cest se Václav stal - snad spíše náhodně - obdivovatelem aviatiky. Nevíme, jestli tehdy zůstal pouhým divákem nebo zda měl možnost s některým průkopníkem létání spolupracovat jako aktivní pomocník. Z nálezů lze však usuzovat, že po návratu na bukovinských polích nebo jinde v okolí Bělohradu uskutečnil několik pokusů nejprve s balonem, později i s lehkým aeroplánem vlastní konstrukce. Nejsou bohužel známy, natož doloženy, výsledky jeho pokusů - nedopadly tedy pravděpodobně příliš úspěšně (mohlo to být způsobeno i neobvyklým použitím tlačné vrtule a parního pohonu, který se pro letectví nakonec ukázal jako nevhodný. Je možné, že na plánech lehkého parního stroje se podílel právě bratr Vincenc). V opačném případě by se jim jistě dostalo podobné pozornosti a uznání, jako v přibližně stejné době (r.1911) jinému českému aviatikovi Janu Kašparovi.

V následujícím období 1.světové války bylo již pokračování pokusů nemožné. Po válce - zejména po smrti Antonína v r.1923 - se už Václav více věnoval i bukovinskému hospodářství a také dřívější mladické nadšení asi vyprchalo. Několik let po Václavově smrti v r.1952 přešlo zámečnictví do správy Komunálních služeb Lázní Bělohrad. Valná část technické dokumentace i originálních konstrukcí byla během let nenávratně zničena. Dochovaly se např. zbytky dílu tvořícího - dle rekonstruovaného nákresu - podvozek létacího stroje, nebo kus impregnované látky s výraznou číslicí 2 (podle začouzení na rubové straně byla zřejmě tkanina použita na těleso teplovzdušného balonu, a později posloužila znovu jako potah draku letadla. Zachovaný útržek pochází pravděpodobně ze směrového kormidla).

O tyto památky bohužel zatím neprojevilo zájem ani Národní technické muzeum v Praze, ani žádné z regionálních muzeí.

(14.8.2001)

Začátek stránky