***
Pod horama domov můj ... Všechny báby a dědkové našeho rodu pocházej ze selskýho pytle v Podkrkonoší: má rodná ves Bukovina leží na hezkým kopci, na všechny strany je vodtamtuď vidět. Koukali jsme se na hora, někdy byly jako na dlani, nebo do kraje na roviny u Hradce, až Kunětickou horu bylo vidět.
Já jsem se narodil na Bukovině v čp. 39 vokolo svatýho Václava, 20. září 1849. Říkalo se u nás „u zadních Čeřovskejch“, po horácku Čeřouskejch, přezdívkou „u zadních Čeřáků“.
Můj tatínek se jmenoval František, byl majitelem půlstatku, říkalo se tam živnost čp. 39 v Bukovině. Má maminka byla Kateřina, rodem Nosková, dcera Václava Noska z Vidonic č. 13. To je poslední vesnice směrem k Brusnici a Mostku. Z Bukoviny je na Vidonice pěkně vidět, bílej kostelíček pěkně svítí pod borovnickými kopci a lesy.
Stavení č. 39 v Bukovině je dnes po ohni přestavěno, bylo dřevěný a stavěl ho pro mého otce jeho tatínek, můj dědeček Jan, který držel živnost č. 39 po předcích. Půlstatek č. 39 poustal z celýho statku rozdělením na dvě polovice za našeho předka Josefa Matěje Čeřovskýho r. 1811. Polovici, tedy půlstatek, dostal náš dědek Jan, druhou polovici jeho bratr Matěj, narozený 1792, ten však ji promarnil: jeho půlstatek přešel na Stuchlíka, později na Lejdara. Půlstatek č. 39 zůstal v držení našeho rodu.
Můj dědeček Jan Čeřovský zabejval se kromě sedlačení taky tím, že dělal „dřevěnej cajk“ - potíračky na len, voršoufy, pohrabáče, hrábě, vařečky, kvedlíky, louče a jiný dřevěný věci. Dělalo se toho na fůry, naložilo se to a jelo se s tím do světa: na Jičín, Hořice, do Jilemnice, do Král. Dvora, hlauně na trhy. Dříví se na to kupovalo od panství, nejvíce bukový, dělalo se to doma, příslušníci rodiny i přijednaný. Můj tatínek František (pozn. RČ: tady asi šlo ještě pořád o dědečka Jana) obchodoval taky se stavebním dřívím, kupoval celý kusy lesů na stojato, tenkrát bylo kolem dokola více lesů. Dodával to stavitelům a zadával hlavně celý vazby staveb. Nejvíce to vozil do kraje, hlauně k Bydžovu. Jednou převzal dodávku na vazbu a krovy celýho kostela ve Smidarech (po velkém požáru 17.4.1825). Po dědečkovi Janovi to dělal tatínek František. Ten eště mimo to obchodoval obilím, vovsem, skupoval ho ve velkým a vozilo se to do Jičína. Přijednával si k tomu povozy. Před válkou r. 1866 to kupovali Prušáci, vozil to pro ně na Horka na dráhu. I moje maminka často s tatínkem jezdívala na trhy s loučema, kerejma se tenkrát svítilo.
Dědeček Jan s tím musel hodně vydělat, protože na tom byl finančně dobře a všechny děti dobře vybyl. Tenkrát bylo zvykem, že první syn dostal grunt, druhý děti u něj pracovaly a dostaly podíly. Ty však nebyly velký. Sourozenci se obyčejně někam přiženili nebo přivdali.
Dědeček Jan měl tři dcery a tři syny. Nejstarším synem byl můj tatínek František, proto převzal místo. Pak byl Josef, tomu koupil dědeček živnost v Ouhlejově pod Zvičínou. Třetímu synovi Antonínovi koupil děda místo v Měníku u Bydžova. Z této větve pocházejí Čeřáci v Bydžově. Z nich pochází též JUDr. Fr. Čeřovský (shoda jmen!), t.č. r. 1939 finanční rada na zem. finanč. ředitelství. Jedna holka se provdala za Munzara v Brtvi, druhá taky tam za Fojta – ty měli větší chalupu, a třetí za Dlaba do Horní Nový Vsi. Tomu říkali „vovesnej Dlab“ - obchodoval s vovsem, furberčil a jezdil na Prahu.
Dědeček Jan si vzal od háje Pechovu *1780, byla ze samoty, říkali tam „u vejrovskýho Pecha“. Trochu ji pamatuji, byla taková velká, dělala mastě a uměla léčit. Chodili k nám lidi z daleka, až od Vřešťova, od Cerekvice, od Hořic pro mastě a na léčení. Také léčila koně a dělala mast na svrab. Od ní se naučil dělat masti i tatínek, udělal moc dobrou mast na rány, třeba hluboký až na kost. Náramně dobře se ty rány po ní hojily, vytáhly každou horkost.
Můj tatínek František měl tři hochy a holku. Nejstarší byl Franc, ten umřel mladej, bylo mu 21 roků, pak jsem byl já a nejmladší je Jan, ten je na Bukovině (pozn.- zemřel r. 1944 ve věku 92 let). Z dětí vůbec nejstarší byla Marie, vdala se do Starý Paky za rolníka Niederle: ta umřela r. 1866, nalekala se Prušáků, byla právě v jiným stavu. Bratrovi Janovi koupil místo otec v Bukovině od Šimka a sám tam potom v jeho stavení bydlel v sekničce na vejminku s mou matkou. Dělal tam hrábě, nemoh vod toho upustit.
Tatínek byl rozvážnej, rozhodující, byl dlouhej čas vobecním radním, pak po Šimkoj starostou. Tuze rád čet noviny i knihy. Moje maminka pocházela z Vidonic. Narodila se tam r. 1821 v čp. 13. Její otec tam byl obuvníkem a dělal s tovaryšema. Měl hodně práce i peníze. Své tři dcery dobře zaopatřil. Měly po pěti stech zlatejch, to už byly tenkrát pěkný peníze. Když tam tatínek za maminkou chodil, měli na něj vidoničtí hoši zlost, vzkázali mu jednou, aby prej si přines pytel na kosti, ale tatínek se nebál, byl silnej a odvážnej. Jednou zůstal u Nosků přes noc. Vidonický hoši mu vzali jednu botu. Bylo to v zejmě, starej Nosek mu musel nakvap vopatřit ňákej škrpál, aby se tatínek moh dostat domů.
Moje maminka, říkali jsme jí pak „babička dolení“, byla moc velká dobračka, pořádná byla, učila mě už vod malička všecku práci, taky vařit. Měla moc dobrý zdraví, vodchovala skoro všecky vnuky, dožila se 93 let, možná, že to bylo ještě víc.
Dědeček i tatínek měli velkou přízeň u panství v Bělohradě, kvůli tomu, že vodbírali vod panství to dříví. Měli jsme velký výhody, hajný i adjunkt přimhouřili voko, jen když dostali ňákou tu zlatku diškrece. Pro tu přízeň měl tatínek i jeho bratři velký úlevy v robotě, vykoupili se z vojny, vojákem z našeho rodu nikdo nebyl, na vojnu museli chudý, tak jako dycky. Taky z našeho rodu nikdo neštudoval. Notář Čeřouskej byl z Bělý a ranhojič Jan Čeřovský, jenž má pomník u kostela u Pecky, byl z ňákých postranních větví.
Můj dědeček Jan byl velikej, silnej a ramenatej. Tatínek František byl eště větší. Mužský v našem rodě měli kaštanový vlasy, dycky byli voholený, bez vousů. Tatínek měl ksicht vejraznej, větší nos, vobličej protáhlej. Maminka byla kulatá, modrý voči, nos trochu bambulatej, v těle byla uvalená, trochu tlustá, pomalejší.
Vostával u nás taky učitel Brusák. Byl to starej voják, od vrchnosti dosazenej za učitela. Učilo se po číslech, pak se dlouho učilo u nás v sdnici. Dole se štípalo a řezalo dříví na ten cajk co se u nás dělal a nahoře Brusák učil. Škola se začala stavět teprve v r. 1848, než sem se narodil.
Na Bukovině často hořelo. Jednou byl tatínek s dřívím v kraji, snad ve Smidarech. Chytilo to na Bukovině u Munzarů, vod toho Rejmont pod hospodou, Nosek, Šimek, Ježek a hospoda. Byl to velkej voheň, bylo vidět zdaleka. Tatínek to viděl až vod Smidar, viděl ten směr tak na Bukovinu. Složil pořád dříví a ujížděl domů. Šlo to na celou Bukovinu, byl východní vítr, každej chránil svý, nikdo nemoh pomáhat. Přišli lidé z vůkolí a pomáhali vynášet a chránit. Vynášeli vobilí ze špejcharů a sypali to na trávník u stavení. Došky lítaly přes celou ves, všude chytalo.
Tatínek vezl jednou ruskou císařovnu Kateřinu, jela do Karlovejch Varů. Dávala se po cestě dycky na 3 hodiny přípřež na jednu štreku. Tatínek jel z Nový Paky pod Nový Zámka. Měli tři páry koní, z Bukoviny jel ještě Pech a Šnajdr. Tatínek měl šimly, jel první, každej si jel se svejma koňma a seděl na nich. Za tatínkem byl Šnajdr, Pech byl u voje. Napřed seděl kozák, popoháněl koně, řezal do nich dlouhým bičem. Pech, že byl vzadu, dostal při tom taky ňákou. Když štreku dojeli, řekli si, že by si měli jít pro diškreci, ale báli se k ní jít. Tatínek ale vzal čepici do ruky a šel, dostal do čepice 4 ruble. Dlouho jsme je měli doma na památku, až je Joska někam zašantročil.
Na dědečka Jana se dobře pamatuju. Umřel 1.3.1870 ve stáří 92 let na sešlost věkem, byl pochován 3.3.1870. Pokud u nás v č.39 vostával, bylo u něho naše pré: chodívali jsme tam hrát karty, dědeček nám dával tabák, kouřili jsme tam. Dědeček Jan dlouho nestonal. Ještě půl roku před smrtí pořád něco dělal, dřevěný věci, posílal si pro kořalku, byl čilej, chodil do kostela. Nosil ještě po starodávnu krátký koženky, vysoký boty, kalhoty měly dva knoflíčky, krátkou bundu, v zimě přes to měl soukenej plášť s pelerinou, tak to nosil do kostela. Půl roku před dědečkem umřel můj bratr Franc, po něm za půl roku dědeček, pomáhal jsem ho dávat do truhly. Tenkráte se dávaly nebožtíkům „hábity“, dlouhý to rubáše, to se jen navlíklo na ruce a vzadu se to podložilo. Funus byl do Pecky, truhla se po celou cestu nesla z Bukoviny do Pecky.
Moje maminka umřela 8.8.1913 v sedmičce bratra Jana. Byla hodná a dobrá, byla ráda veselá a do poslední chvíle čilá. Pane ta nerada umírala! Když jsem k ní chodil v nemoci „k dolením“ a nosil jí vždycky něco k jídlu, často se mě starostlivě ptala: „Poslouchej, Václave, jen mě řekni, jak to se mnou bude?“ Těšil jsem ji, že se uzdraví a vona tomu věřila, třeba jí bylo už 93 let.
Do školy jsem chodil do 12 let. Pak sem eště chodil do Pecky na ty alterace a pak už jsem pomáhal tatínkovi v hospodářství. K muzice jsem začal chodit tak ke 20ti létům. U muziky jsme bejvali veselí, nechali jsme si vyhrávat a dali jsme se vyprovázet. Pivo jsme kupovali do konve, tu jsme nosili na tyčce od plotu. To jsme ale nebyli prohlášený za ňáký lumpáci, vedli jsme to vážně: ženský jsme napájeli, dali jsme jim zavdávat, koupili jsme jim dobrou kořalku. Všude nás měli rádi, my se nikam nechodili prát. Na pouty jsme chodili už jako děti, a pak jako velký k muzikám: do Vidonic, do Brusnice, do Miletína, do Paky, do Bělohradu, na Byšička a naposled byl pout u Pecky, to už bylo koncem srpna, na sv. Bartoloměje.
Za mýho mládí se vod nás chodívalo do Vambeřic na pouť s procesím. Je to v Německu, za hranicema, šlo se tam asi 5 dní, byl jsem tam třikrát. Jednou s maminkou, to jsem ještě chodil do školy. Procesí chodívalo z Pecky, vedl ho furbater (vorbeter – předříkávač) Kraus. Po cestě bylo veselo, kvůli tomu jsme taky jako svobodný šli, ne z ňáký pobožnosti. V každý hospodě jsme se stavili, dycky to bylo za 3 kr. piva. Líbilo se nám tam, Němci měli všude velkej pořádek. Taky chodily svobodný holky, byla to švanda. Jednou si taky k nám chtěly holky lehnout na noclehu. Ve Vambeřicích se chodilo po křížový cestě, my šli asi jen dvě štatuje, pak jsme se ztratili a chodili jsme po Vambeřicích do hospod; ňákej vobrázek jsem koupil mamince, jednou jsem si tam koupil paraple. Když se šlo nazpátek, kupovaly se až v Král. Dvoře paraplata a marcipán k rozdílení doma.
Ani se nepamatuju, že bych byl jako hoch ňák stonal. Jednou jsem ve škole skákal po škamnech, vodrazil jsem si ňákou kůstku v koleně, dovezli mě na Hořička k ňákýmu zázračnýmu doktorovi, ten říkal, že to musím mazat. Když mě bylo 50 let, vylezla mě ta kůstka lejtkem.
Válka 1866
Bylo mě 17 let. Pořád se hrozilo s válkou, až to přišlo, že museli taky vod nás jet na „fiřpon“. Jel tatínek se Stuchlíkem. Jezdili s vojskem, dostali se až někam k Labi, když byla u Hradce bitva 3. července, přišel na ně důstojník, nařídil přeřezat postraňky a ujíždět s koňma pryč. Někdo tam i koně nechal. Tatínek odjel ve čtvrtek a v neděli přišel domů, nechal tam jen Stuchlíka. Když přišel domů, poslal bratra France s dvěma bochníkama chleba, dal mu dva srpy, aby mohli nažnout koním futr. Ale bratr je u Hradce nenašel, byl až v Pardubicích. Prajzi ho tam chytili, že bude u koní, vezli nějaký jídlo. Ale bratr utekl. Prajzi zašli do hospody, bratr se skoval do pšenice, voni ho hledali, ale nenašli. Šel pak domů skrz celý ležení Prušáků. Uměl německy, byl rok v Němcích, všecko se s nima smluvil, dostal jíst a měl se dobře. Tatínek na fiřponě vozil seno, sudy po sucharech, taky vojáky s rozkazy vod Benedeka, kerej byl ubytovanej v Miletíně v zámku. Na voze byli tři četníci, tatínek musel jet trapem, všecko muselo z cesty. Taky nám z toho jeden kůň pošel. Stuchlík se vrátil s koňma asi tři dny po bitvě u Hradce, najednou se vobjevil u nás na dvoře.
Před tím, než došlo k bitvě u Hradce, byl u nás velkej poprask a my jsme utíkali. V sobotu na Petra a Pavla byla bitva u Jičína a u Královejch Dvorů, jen se vokna klepaly, jaký to byly „šůsy“. Říkalo se, že Prajzi budou verbovat, všecky hoši z vesnice byli už pryč, utíkali před Prajzama k Miletínu. Mě taky posílali, přišla k nám Rejmontka s Joskou, tak jsme s ním taky šli, byli jsme poslední. Maminka nám každýmu dala půl bochníku chleba, trochu sejrků, nesli jsme to na zádech v pytli. Mádle byl radním, dal nám pár řádků, vodkud jsme. Šli jsme přes Vřesník, vod Pecky po silnici přiběhli vojáci, že tam viděli Prušáky.
Byli to koňáci, infanterie už byla pryč, my se pustili k Miletínku ke dvoru a ke mlejnu. V poli byla vobora a tam stála štátuje. Vojáků plno a flinty postavený do pyramid. Důstojníci psali. Najednou bylo slyšet od Tašenberku (kopec nad Miletínem k Hořicům) tři rány z děla. Všecko se zaklepalo, vyskočilo, důstojníci zahodili kalamáře, všecko se hnalo ke kvérům. My nevěděli kudy kam. Vojáci na nás křičeli „veg, veg“: byla tam široká strouha, já vždycky přes ní houp! - Joska Rejmont za mnou a brečel: „Jen mě, Venclíku, neopusť!“ Utíkali jsme přes luka, to byl hon! U Miletína zase „bum, bum“, rány z děla, pod Zvičínou všude plno vojska, z lesů dolů přes ty pole se to hnalo, to byl samej voják. Dostali jsme se trochu stranou na Podháj u Miletína, šli jsme tam k Nálevkovům, já jsem Nálevku znal, tatínek vod něj kupoval buky. Nálevka povídá: „Jen nechoďte k lesu, tam jezdí furt piketa, kvéry maj připravený“. Byli jsme tam asi čtvrt hodiny, po silnici začíná mašírovat pěchota vod Jičína z bitvy. Vojáci byli v ubohým stavu: jeden měl jen jednu botu, jinej zavázanou hlavu, ruku nebo nohu, vobvazy zakrvácený, všecky byli náramně unavený, zaprášený. Tak jsme tam rozdělali ten ranec z domu a chleba jsme vojákům rozkrájeli. U Nálevků jsme se sešli s bratrem Janem. K večeru přišli hoši ze Lhoty vod Pecky, s těma jsme se navečír vrátili domů, po cestě jsme si zpívali. Když jsme přišli domů, babička se divila, cože jsme už doma. My, že jsme museli utýct. Pak jsme šli k Rejmontům, tam jsme seděli a poslouchali. V jednom kuse bylo slyšet v noci bubínky, to v Bělohradě táhli Prušáci vod Jičína v patách za našima. Večer jsem spal doma v chlívě, byla horká noc, chvílema jsem pootevřel a stále jen slyším „tramtadadatramtada“. Jen jsem si myslil, co se to asi bude dít.
Bylo ráno 1. července, ťukám na vokno, že budu vstávat, maminka votevřela a povídá: „Nakrm dobytek, já půjdu do kostela“. Vrátila se z kostela, u Pecky už byli Prušáci. Měli jsme v rokličkách seno na dvě fůrky, bylo hezky, běžím dolů Pechovou pasekou seno rozházet. Na silnici jsem viděl tatínka, běžím k němu, tatínek mi dává znamení – jdi pryč, pryč! Přišel domů, všecky ženský ze vsi k nám nosili do sklepa peřiny. Tatínek povídá: „Co vás to napadá, žádný peřiny nebudou brát!“, tak to zas nosily domů.
Pod Zvičínou táhlo vojska jako mračen po polích. My šli dycky se kouknout vzad za stavení. Tatínek se zlobil: „Saframencký kluci, dyť voni vás viděj, maj dalekohledy!“ Piketa na koních jela až po našich polích. Vojsko táhlo za Borek, ke Vřesníku. Bylo vodpoledne, vojsko zůstalo lágrovat pod Zvičínou a na Zvičíně. Přišli k nám do vsi, chtěli slámu a chleba. Vyjednával to s nima starej Holec, uměl německy. Starej Munzar a Tryvnykl jim to dvěma páry volů vodvezli, koně už žádný ve vsi nebyli. Jen Stuchlík měl jednoho. Tatínek skládal na strop pod prkna obilí, pytel vedle pytle, lidi to k nám vozili skovat. V pondělí byl vodpočinek, za ten den byli u nás Prušáci čtyřikrát rabovat. Přijeli hned ráno, přiběhla k nám Laušmanka: „Kde co máte, skovejte, jedou k nám rabovat!“ Prajzi přišli, chtěli chleba, futr pro koně a všecko, co bylo k jídlu. Vodil je ňákej Hrnčíř z Lánů a říkal tatínkovi: „No, no, Františku, něco jim dej, voni nejsou zlí, voni zas pudou!“ Prušák ukazoval, že chce nacpat fajfku, pak chleba s máslem. Dali jsme jim to, pak dva pytle vousa a chleba. Vlezli do špejchara, měli jsme tam čtyři bochníky chleba, všechny vzali. Maminka, že nebudeme mít co k jídlu. Prušák rozuměl, jeden nám vrátil. Brali, kde co bylo, máslo, vejce, chytali slepice i husy, kde byly. Tak přišli vod Bělohradu v pondělí čtyřikrát. Už jsme sami nic neměli, ty poslední, co přišli večer, hrozili, že zapálej celou ves, jestli nebude sehnaný to, co chtěj. Tatínek a Mádle to umluvili s nima po dobrým.
Tak přišel outerek, den bitvy u Hradce. Já brzy ráno, byla taková mha, zakopával v přístudůlku truhličku se šactvem. Když jsem kopal díru, koukám skulinou, voják Prušák, flintu v ruce, sám šel ke Chrasti, vohlížeje se, jako by utek.
Ráno, když začala bitva, stáli jsme za našim stavením a koukali jsme na to. Je vod nás dobře vidět k Hradci. Nejdřív byla mha, pak se to roztrhlo, bylo vidět dycky oheň, jak vystřelili z děla. Pak začala taková kanonáda, že se u nás vokna jen klepala, šlo to v jednom kuse. Za stavením se sešla skoro celá ves, pan učitel říkal: „Sousedi, sousedi, jestli Prušáci prohrajou a budou muset zpátky, bude s námi zle!“ Celý dopoledne v jednom kuse to zinkalo, ženský brečely, nehejbalo se to, bylo vidět, jak asi na šesti místech hoří, sloupy dejmu šly k nebi. Vodpoledne bylo slyšet, jak se kanonáda ztrácí, bylo poznat, že naši ustupujou. K večeru to přestalo, bylo po bitvě. Tatínek a eště nějaký mužský říkali, že se tam půjdou podívat, maminka ani já jsme nechtěli. Dědeček z Brtve Bartoníček tam byl, hledal tam bratra, přišel eště na raněné; byli živí. Našel jednoho z Holovous, ten vzkázal, aby si pro něj přijeli z domu. Doma pak umřel. Byly to hrozný vobrázky.
Po bitvě ještě Prušáci hodně jezdili, vždycky po silnici od Pecky jich houf jelo. Lidi chodili na bojiště pochovávat. Vod nás tam byli: Forman, Pech a Hančil. Vzali trakaře, dycky po několika dnech přijeli domů. Jezdili tam asi 14 dní. Vojáky mohli svlíkat, co u nich našli, bylo jejich. Domů si vozili hlavně šactvo... Padlé pochovávali do šachet, kladli je vedle sebe, nalili na ně vápno a pak to zaházeli. Bratr Franc šel po bitvě přes bojiště domů. Vypravoval, že koně byli naběhlí, nohama vzhůru, zapřáhli do nich, vodtáhli je do ouvozu, tam je jen tak zaházeli hlínou, že jim ještě nohy čouhaly.
Z toho pak vypukla cholera. Řádila silně vokolo, v Bělohradě, u Pecky, u nás na Bukovině nikdo nestonal. Na válku 1866 se dlouho vzpomínalo, byly vo tom všelijaký písničky, vážný, taky si dobírali Benedeka, Clam Gallasa, ten že byl v Jičíně vopilej, že mu museli pomáhat do sedla.
***
My jsme byli mladí, život šel svou cestou, zas přišly poutě, posvícení, muziky. Bejval jsem rád veselej, tancoval a zpíval. Chodíval jsem taky na Vřesník k muzice. Tam jsem se seznámil a nejraděj tancoval s Mařenou Nálevkovou. A byla z toho svarba. Dostala od pantáty Nálevky tři tisíce zlatejch, ňákej ten cajk, peřiny, tři krávy a taky vejměnek. Svatbu jsme měli ve Vřesníku, v Bělohradě v kostele byly voddavky. Svatba byla až moc veselá, bylo to akorát v masopustě, někdy v lednu 1873, sešlo se moc příbuzenstva a bylo asi 10 povozů. Byla to rozumná a šikovná ženská, tý bylo škoda. Umřela na hromnice 1879, bylo jí teprve 27 let. Umřela na souchotiny. Když stonala, sháněli jsme pomoc na všech stranách. Tenkrát panovaly báby, každá radila něco jinýho. Když nepomohly, poslalo se do Královejch Dvorů pro doktora Reinbergra. Byl u nás pětkrát, pak mě ale řek, že není žádná pomoc, že má plíce pryč. Umřela lehce, pohřeb byl smutnej. Nechala tu dva hochy, Joska byl 4 roky, Vašek rok.
Kvůli dětem a hospodářství jsem se musel znova oženit. Vzal jsem si Bartoníčkovou z Brtve. Byla o 10 let mladší než já, bylo jí tenkrát 19 let. Její tatínek, Jan Bartoníček, měl v Brtvi hospodu a živnost č. 10. Měli jsme spolu tyto děti: František se narodil 21.3.1881, pak byl Toník, to byl moc chytrej a hodnej hoch, narodil se 30.4.1882, když mu docházelo 6 roků, dostal zápal mozkových blan a brzo byl pryč. Snad to dostal z toho, že byl takovej chytrej, než šel do školy, uměl číst a počítat. Anna se narodila 15.4.1884, Milča (Lidmila) 13.5.1886. Jan se narodil hodně později, 15.2.1892, smáli jsme se mu, že je „vejškrabek“. Maminka mnoho řečí nenadělala, mlčela, všecky starosti, rány i ztráty, své nemoci, zrovna tak jako radosti a dobrý věci přijímala a snášela tiše, bez velkejch řečí, nářků a stěžování.
Za mejch mladejch let se v zimě přadlo. Len se všechen sdělal, neprodával se, nebyly eště továrny. Já taky sám přad, za 3 neděle jsem napřad na kopu plátna domácího, každej den jsem napřad půldruhýho přadýnka. Len se křastal, pak vochloval, koudel se prodávala chudším lidem, ty to přadli na vejdělek. Vyvochlovanej len se pak přadl. Navil se na kůžel a přadlo se na kolovratech, podle toho, kolik bylo lidí v domácnosti, tolik bylo kolovratů, až 7 kolovratů v místě. Jeden motal na moták, to jsem taky dělal. Příze se pak prodávala. Při tom se povídalo. Chodívala k nám na přástvu taky babička brtevská, napředla denně až 3 přadýnka. Při tom se svítilo loučema. Jeden měl na starosti svícen s loučema, když dohořívaly. dal zas nový a ráno byla kupa uhlí z toho. Pozdějc se len prodával, když byly fabriky.
Ten dřevěnej cajk jsme dělali po celej rok mimo hospodářskou práci. Tatínek to moc dobře uměl, moc toho nadělal, já už jen pomáhal, víc jsem dělal všecku práci v poli. Nejvíc se dělalo za dědečka Jana a tatínka, pak to taky přestalo, když se přestaly dělat potěračky, dělaly se pak jen hrábě a pohrabováče. Pomalu to zanikalo a když jsem se voženil, tak to pomalu přestalo.
Taky se u nás v rodině hodně kalcovalo. Kalcovina dřív hodně šla, nejvíc za Šimka, kerej faktořil. Všecky baráčníci i chalupníci, to jen baráky zněly, jak to šlo: na cukr na kafe, na cukr na kafe.
Jináč se v zimě mlátilo, dříve cepama, později, když jsem se voženil, mašinou. Na mlácení cepama se jednali mlatci, mlátilo se až šestima. Šlo to celej den: ráno se začalo eště za tmy v šest hodin, svítilo se přitom lucernou, mlátilo se zas až do tmy. Mlatci byli ke zdravě, ráno bylo kyselo, v poledne peciválky, hrách, kroupy, peklo se z vejražku. Při mlácení bejvalo veselo, mlátili mužský i ženský pohromadě, mlatci měli ke zdravě dva šestáky za den. Dopoledne se udělalo 8 stran, vodpoledne 4 nebo 5, každá strana se vobracela a pak se hned všechno fofrovalo. Mlátit se muselo vopatrně, jeden nesměl druhýmu vovadit vo cep, jináč by se praštili do hlavy. Jednou krejčí Pech praštil ženu cepem do hlavy, povídá: „Mářo, trp!“ a mlátil dál.
Voralo se hákem, teprve později ruchadlem, vláčelo se, válelo, sekalo se hrabicí, na sečení se jednali sekáči, to už byli taky na to lidi, jako na mlácení. Bylo na ně podívání, jak jich šlo několik za sebou, kladli to po řadě, houpali se přitom do kolen, jen to šustilo, kosy jen zvonily. Dřív se nedělaly panáky, všecko se kladlo na hrstě. Len se trhal po žních, po hrstích, klad se na hromádky, z toho se dělaly votýpky, vodváželo se to na strniště a tam se prostíral, aby se deštěm močil. Na tom moc záleželo, jak se umočí. Musel se vobracet, nesměl se brát mokrej domů. Měli jsme taky pěknej kousek lesa, rostly tam smrky a jedle, sem tam ňákej buk nebo habr. Les jsme si vysazovali sami. Že bylo dost dříví, stavělo se z něj, stavení byly ponejvíc dřevěný.
Děti rostly, utíkalo to. Joska zůstal doma, dělal se mnou, Vašek asi v 16 letech šel na Vřesník, chtělo se mu do světa. František šel v 10 letech do Bydžova na študie: dokud byl v nižších třídách, jezdil jsem k němu každejch 14 dnů s prádlem a chlebem, zeptat se na něj, později jsem už nejezdil. Maturitu vodbyl v 18 letech, pak šel do Prahy na práva. Za doktora byl prohlášenej v r. 1906, pak šel do místa do Rychnova. Jan študoval v Bělohradě, chodil tam denně pěšky. Po měšťance uďál zkoušku na učitelskej ústav do Hradce, ten pak vychodil. V září 1911 nastoupil Jan učitelský místo ve Vesci u Turnova. A tak jsem to všecko, když se holky vdaly, vykontentýroval a zůstali jsme s bábou sami. 28. července 1922 jsme se přestěhovali do Liběchova. Barák jsem prodal, nějaké to harampádí, kozu a slepice jsme vzali sebou. Mně se dlouho nechtělo, ale měl jsem už tý dřiny dost, babička jen litovala, že nebude moct tak často k Pechom a k Rykrom. A tak jsme se přestěhovali do Liběchova k synovi Dr. Františkovi, kerej tam měl pěknou vilu. V Liběchově se mi líbilo. Kolem dokola bylo plno stromoví a luk, zeleně, voda, pěknej lesík za vilou. Já sháněl topení, babička tu měla slepice a kozy a já jí pomáhal. Babička si zřídila zahradu, měla to ráda. A tak jsme měli práce dost. Tak jsme si to pěkně zařídili a líbilo se nám tu. Bylo tu pořád živo. Naši z Prahy k nám často zajížděli. Jezdívali na neděli, někdy už v sobotu, babička napekla buchty. Pak byli u nás celý vagace. V zimě 1922 bydlel u nás taky Jan, dělal zkoušky na vys. obchodní školu. Do Prahy jezdil ke zkouškám. Bejvalo u nás veselo. František si toho dycky narval, husa padla, ani nestačila.
Byli u nás i malíři: Švabinský, hodně tu kreslil, Jar. Skrbek a nejčastěji Lev Šimák, a jiní. Vila bejvala plná veselí a rámusu.
A tak to v Liběchově pěkně utíkalo, člověk se ani nenadál a rok byl pryč. Dycky jsem zarážel naše, když se jim chtělo do světa: že se vám chce, tadydle máte takový krásný pohodlí, pošlete si pro flašku piva, lehněte si pod kaštan a země česká, to je ráj!
Všecko to tu v Liběchově bylo dobrý, ale na podzim r. 1933 mne ranila mrtvice. Měl prej jsem na mále. Ale teď jsem zas chlapík. Ještě mě svatý Petr tam nahoru nechce.
***
(Přepis 10.4.2009)