JUDr. Josef Voneš
Narodil se r. 1904, vystudoval práva. Jeho život, pokud vím, je spojen především se dvěma městy: Třeboní a Varnsdorfem - tam v letech 1935 až 1948 působil jako soudce.
Už od mládí se zabýval rodopisem – v Rodopisné revui (resp. v internetové verzi tohoto časopisu zaměřeného na jih a jihozápad Čech), pod titulkem Rodopisci 1900 – 1950 o něm Miloslav Trnka před časem napsal:
|
JUDr. Josef Voneš, Třeboň čp. 307 |
Já znám alespoň datum narození a vím také trochu o jeho roli v tzv. varnsdorfské kauze - roli soudce, který se snažil zůstat objektivní a zachoval se poctivě. Pokusím se tento případ stručně vylíčit – hlavním zdrojem informací byla stať PhDr. Petra Bednaříka z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, napsaná v roce 2002 a nazvaná „Vztah Židů a české společnosti - případ Varnsdorf na stránkách českého tisku v roce 1947“ (http://veda.fsv.cuni.cz/doc/bednarik.doc):
|
Když se po skončení 2. světové války českoslovenští Židé začali vracet domů, věřili, že jim bude poskytnuta pomoc v jejich situaci – přišli o majetek, ztratili řadu svých nejbližších. Protože už v květnu 1945 vydalo ministerstvo financí vyhlášku rušící vše, co po 15. březnu 1939 osobám židovského původu jakýmkoliv způsobem omezilo práva nakládat s majetkem, začali také žádat o restituci toho, čeho v důsledku perzekuce pozbyli. Proti vracení majetku se ovšem mohly postavit národní správa, závodní rada, odbory i orgány místní správy. Případů, kdy se občané židovského původu nemohli dostat ke svému majetku, byla řada. Český tisk věnoval největší pozornost případu ve Varnsdorfu, kde v březnu 1947 měl tehdy dvaasedmdesátiletý Emil Beer převzít továrnu, na níž získal restituční výměr od Zemského národního výboru i soudních orgánů. Pod rozhodnutím Okresního soudu – zrušit konfiskační výměr vystavený na majetek německé rodiny Eichlerů, kteří byli majiteli závodu za války, a vrátit podnik Beerovi - byl podepsán právě JUDr. Voneš. Opíral se zejména o to, že Emil Beer dostal od ministerstva vnitra potvrzení o státní spolehlivosti a osvědčení o státním občanství, a o stanovisko Zemského národního výboru, podle nějž nic nebránilo tomu, aby byl majetek Beerovi vrácen. Okresní národní výbor a Revoluční odborové hnutí se však postavily proti předání podniku Beerovi a vyvolaly v celém okrese Varnsdorf velkou stávku. Stávka proběhla 5. března 1947: v 9 hodin dělníci celého okresu zastavili práci a odešli na varnsdorfské náměstí, kde proběhl veřejný tábor údajně 10 000 pracujících – někteří chodili od závodu k závodu a nutili ostatní, aby se k nim připojili. V rezoluci odeslané ministerstvu spravedlnosti se požadovalo zrušit rozhodnutí Okresního soudu o vrácení podniku Beerovi a provést naopak jeho konfiskaci. Odpoledne na konferenci zástupců všech továren v okrese byly vysloveny další požadavky - vyhostit Beera i jeho právního zástupce z Varnsdorfska a přeložit okresního soudce dr. Voneše, který o restituci rozhodl. Ve večerních hodinách zástupci ONV, Zemského národního výboru a Krajské odborové rady odešli do budovy Okresního soudu a nakonec si na základě nového konfiskačního výměru, kterým se majetek prohlašoval za konfiskovaný Němci Beerovi (tedy ne už rodině Eichlerů, jak to uváděl původní výměr), vynutili zrušení restituce. Dosavadní národní správce byl potvrzen ve funkci a stávka skončila. Noviny o stávce psaly v tom smyslu, že „tkalcovna měla být předána do vlastnictví pana Beera, který po Mnichovu prodal závod jinému Němci Eichlerovi a sám odjel do Anglie. Po revoluci se ucházel znovu o továrnu, která byla zatím již zkonfiskována ...”. Beer byl označován za asociála, za germanizátora pomáhajícího Německu v ovládnutí pohraničí, za skrytého odpůrce lidové demokracie – nepsalo se o jeho židovství, což by čtenáři jasně odůvodnilo, proč musel před válkou opustit závod proti své vůli, ani o projevech násilí vůči Beerovi a o vyhrožování jeho právnímu zástupci i soudci Okresního soudu. Ještě zhruba v březnu trvaly dozvuky případu – některé noviny pokračovaly v útocích proti Beerovi, protože ,,dělnictvo nebudovalo po dva roky bývalé německé podniky, aby pak byly odevzdány kapitalistům“. Beer s Vonešem byli označováni za viníky stávky, protože Beer neústupně trval na navrácení majetku a Voneš se jako okresní soudce postavil proti zájmům pracujících. Na druhé straně - Rada židovských náboženských obcí a Židovská náboženská obec v Praze proti novému zabrání Beerova majetku a nezákonnému postupu ONV Varnsdorf oficiálně protestovaly. Ministerstvo spravedlnosti vysvětlovalo, že ve varnsdorfském případu nedošlo ze strany Okresního soudu k pochybení. Prezident dr. Beneš přislíbil, že bude židovské organizace v oblasti majetkových záležitostí podporovat. Nic se ovšem už nezměnilo a téma Varnsdorf z českých deníků zmizelo. Objevilo se znovu až po únoru 1948: Rudé právo připomnělo čtenářům, že Voneš byl soudcem, který chtěl vrátit továrnu firmy Eichler bývalému majiteli - germanizátoru Beerovi. Jeho rozhodnutí bylo podle článku příčinou stávky a nyní dostal šanci, aby se osvědčil na jiném pracovním místě, když jako soudce byl naprosto neschopný. ,,Pracuje nyní v téže továrně, kterou chtěl vrátit do rukou soukromého kapitalisty. Doufejme, že tam nebude vyrábět tolik zmetků, jako za svého působení u soudu.” Emil Beer, který se chtěl po válce vrátit do města, které musel po Mnichovu vzhledem ke změnám politických poměrů opustit, a pokračovat ve své práci v podniku, který byl majetkem jeho rodiny, jistě neočekával, že jeho žádost o restituci bude spojena s takovými komplikacemi. Svůj podnik nakonec zpět nedostal a v továrně zůstala národní správa. A JUDr. Voneš? Byl již 14 dní po Únoru odstraněn z místa okresního soudce a přinucen stát se dělníkem v továrně, kterou chtěl - podle práva - vrátit původnímu majiteli. |
Celá kauza měla nepochybně neblahý vliv na další životní osudy i zdravotní stav dr. Josefa Voneše – o tom ale nic bližšího zatím nevím. Víc možná vědí staré duby na hrázi třeboňského rybníka Svět, pod kterými se Josef Voneš určitě mnohokrát procházel (pohlednice z r. 1948) ...
