JUDr. Bohumil Voneš

Narodil se v roce 1883 ve Vilémově u Golčova Jeníkova a po absolvování čáslavského gymnázia se zapsal na právnickou fakultu české univerzity v Praze - tehdy se jí říkalo Karlo-Ferdinandova univerzita. Promoval v roce 1909 a hned od začátku uvažoval o soudcovské dráze, což znamenalo několikaletou přípravnou (a špatně placenou) praxi – začínal jako praktikant a auskultant u krajského soudu v Písku a okresního soudu ve Vimperku. Určitě ho nijak nelákala vojenská kariéra, i když k ní měl možná předpoklady.

Ze strohého spisu ve Vojenském historickém archivu v Praze na Invalidovně se dozvíme: Gottlieb Voneš, při odvodu v r. 1904 zařazen jako jednoroční dobrovolník k 2. regimentu Tyrolských císařských myslivců (Tiroler Kaiserjäger - pro Čechy to prý nebylo moc obvyklé, snad potřebovali někoho vzdělaného, kdo uměl dobře česky i německy), roční prezenční službu vykonal v letech 1907 – 1908 v Reveredu, výcvik pro důstojníky v záloze absolvoval  jako oberjäger, po promoci v r. 1909 povýšen na kadeta, a po dvou cvičeních z něj byl v r. 1913 poručík.

Pak ovšem vypukla válka a v srpnu 1914, kdy už konečně novopečený vimperský soudce mohl pomýšlet na založení rodiny, byl mobilizován a musel nastoupit ke svému pluku do Brixenu. Následoval přesun na ruskou frontu do východní Haliče a boje na řece San - tam poručík Voneš velel nejprve četě, později už celé setnině. V listopadu 1914 byl zraněn u Kocmyrzova (poblíž Krakova) – průstřel pravého stehna byl naštěstí spíš lehčím zraněním bez trvalých následků. Krátce se léčil v nemocnici v Budapešti, a v lednu 1915 už byl zase v Brixenu jako instruktor. V únoru 1915 si ošklivě vykloubil levou nohu a tentokrát si pobyl v nemocnici až do dubna 1915. V červnu 1915 vstoupila do války Itálie a došlo k velkému přesunu rakousko-uherských jednotek z ruské fronty na italskou. Tam byl (od září 1915 nadporučík) Bohumil Voneš jako velitel setniny až do srpna 1917.

O bojích na italské frontě se toho píše dost jinde, ale aspoň něco z té hrůzy se tu pokusím přiblížit. Začalo to několika bitvami u řeky Isonzo – to je Soča v dnešním Slovinsku. Fronta na Soči postupovala od severu z Julských Alp až k Přímoří. Na severu začínala v Tolminské kotlině, a Mrzli Vrch u Tolminu byl jedním z míst, kde jednotka nadporučíka Voneše bojovala. Jak píší historikové: boje se většinou odehrávaly v obtížném horském terénu, nebojovalo se ani tak o souvislou linii, ale o důležité terénní body. Jako první úkryty rakousko-uherským vojákům sloužily často jen terénní prohlubně, dokonce si prý někdy zřizovali chatrný kryt před palbou vršením padlých u svých mělkých zákopů. Teprve později začaly opevňovací práce a budování úkrytů - kaveren ... Boje rychle přešly k poziční zákopové válce, ve které hrálo důležitou roli na obou stranách dělostřelectvo: několikadenní dělostřelecká příprava předcházela každému útoku, aby oslabila obranu protivníka a zlikvidovala zátarasy bránící postupu pěchoty. Ta pak vyrazila přes kulometnou palbu obránců ke zteči na bodák, k boji muže proti muži. A po opakujících se vlnách ztečí a protiztečí mnohdy z pluků o třech až čtyřech tisících mužích zbyl hlouček padesáti vojáků...

Od Soči byla Vonešova jednotka převelen víc na západ, do italských Dolomit. Tam je čekal útok Italů na Col di Lana v prosinci 1915, boje na Monte Sief a dobytí Monte Maggio při jarní ofenzivě v r. 1916. Pak útok na Monte Cogolo v červnu 1916, zákopová válka v údolí Laghi, od ledna do března 1917 boje na Monte Pasubio, pak Monte Cimone, v létě 1917 znovu údolí Laghi.

Zase pár slov z historických pramenů: v oblasti horského masivu Pasubio (2232 m n. m.) v krutých bojích padlo přes třináct tisíc C&K rakouských horských myslivců a italských Alpini, říká se mu proto „Hora mrtvých“. K zásobování a samozřejmě i k co nejlepšímu a nejkratšímu přístupu k nepříteli sloužily krkolomné cesty se spoustou tunelů, složitě vybudované, nebo spíš vystřílené ve skalním masivu. Ke sjíždění zasněžených nebo spíš zledovatělých srázů prý používali „horští myslivci“ i lyže. Mrazy byly někdy tak kruté, že důstojníkům zamrzal inkoust v plnicích perech.

Ještě dnes si turisté prohlížejí tyhle válečné stezky a další stopy zdejších bojů, ale i pamětní desky a vytesané nápisy věnované padlým, ať na jedné nebo druhé straně fronty, a připomínající zrádnost a naprostou nesmyslnost téhle války - z vojenského hlediska tady šlo jenom o víceméně prestižní a nic neřešící tahanici.

Bohumil Voneš stejně jako ostatní prožil u Pasubia peklo, snad dvakrát unikl smrti o vlásek (jednou prý ho před kulkou zachránily hodinky v náprsní kapse), ale nakonec vyvázl živý a zdravý. V srpnu 1917 byl na krátké dovolené v rodném Vilémově a pak do dubna 1918 u náhradního praporu  jako Instruktions-Offizier. Poté byl poslán do Srbska, kde působil do června 1918 jako okresní referent v Lazarevci, a pak u vojenského soudu v Čačaku.

Mezitím se po ruské revoluci ještě v r. 1917 italská fronta zhroutila a po bitvě u Caporetta se posunula až k řece Piavě, pak ale pomohli Italům spojenci. Po neúspěšně jarní německé ofenzivě v r. 1918 se už naštěstí válka začala blížit ke svému listopadovému konci.

Hned po česko-slovenském převratu v říjnu 1918 nadporučík Voneš odjel ze Srbska a hlásil se už 30. října v Praze u Národního výboru. Po jednom dnu pohotovosti „kvůli Kestránkovu případu“ (generál Paul von Kestranek byl v roce 1918 velitelem pražské císařské posádky) byl odeslán, aby nastoupil civilní službu u okresního soudu v Chotěboři. Jeho válečná pouť skončila, v československé armádě pak byl sice ještě zařazen k 21. pěšímu pluku, ale už jen jako záložní důstojník.

Z Itálie si prý domů přivezl psa a taky nějaká vyznamenání - dvakrát dostal Signum Laudis: v lednu 1915 za zranění bronzové, pak stříbrné v květnu 1916, pak v r. 1916 ještě Karlův vojenský kříž (Karl-Truppenkreuz) a v r. 1917 Vojenský záslužný kříž (Militärverdienstkreuz). Ale - co všechno si asi přivezl v myšlenkách či v srdci? Podle vyprávění to byl laskavý, přátelský, lidi kolem sebe chápající optimista ...

Od vánoc 1918 už byl v Chotěboři jako samostatný a řádně jmenovaný okresní soudce, a pak následovaly dvě desítky v podstatě poklidných let: r. 1919 se oženil, v r. 1920 se stal přednostou okresního soudu v Nasavrkách, pak byl přeložen do České Lípy. A od r. 1934 už působil u Nejvyššího soudu v Brně – nejdřív jako do Brna přidělený rada pražského Vrchního soudu, později už jako rada Nejvyššího soudu a nakonec po válce jako jeden z devíti senátních presidentů.

Dostat se za 1. republiky k Nejvyššímu soudu nepochybně znamenalo mít také mezi soudci vynikající odbornou i morální pověst. Jedním ze starších profesních kolegů v Brně, ke kterému měl před válkou snad i bližší a přátelský vztah, byl Emil Hácha – v té době ještě president Nejvyššího správního soudu, uznávaná právnická kapacita, ale i znalec anglické literatury.

Československý Nejvyšší soud vznikl v roce 1918, v roce 1919 byl přesunut do Brna. Tam fungoval jako Nejvyšší soud Protektorátu Čechy a Morava i v období protektorátu v letech 1939-45. Jako důsledek protektorátu existovaly po roce 1945 dva nejvyšší soudy, k původnímu prvorepublikovému se přidal Slovenský nejvyšší soud se sídlem v Bratislavě a stal se součástí jednotného Nejvyššího soudu, který měl sídlo v Brně. Nejvyšší soud byl třetí instancí pro věci civilní i trestní, dále mohl dávat podněty k vydávání justičních zákonů anebo jejich pozměňování. Jeho organizace byla téměř shodná s organizací Nejvyššího soudního a kasačního dvora ve Vídni, jak působil do roku 1918. Nejvyšší soud se skládal z prvního a druhého prezidenta, sedmi senátních prezidentů (od roku 1930 se zvýšil počet na devět) a čtyřiceti radů (resp. od roku 1930 čtyřicet osm).

Krátkou dobu klidu tvrdě ukončila další válka. Do hodnocení činnosti Nejvyššího soudu za protektorátu se rozhodně pouštět nemůžu, snad jeho úloha zůstala pořád v rovině právní a ne politické (část soudců a zaměstnanců zahynula při bombardování Brna  v listopadu 1944 - pamětní deska je na budově dřívějšího detašovaného pracoviště na Malinovského náměstí). Po válce byl sice Bohumil Voneš jmenován senátním presidentem (to svědčí o tom, že jeho štít zůstal bez jakékoliv šmouhy), ale už se začaly projevovat zdravotní problémy a důsledky obou válek, k tomu Vítězný únor - raději odešel do výslužby. Zemřel v roce 1949.

Fotografie: ve válce i v soudní síni bývá poklid vždycky jen zdánlivý (na fotce z italské fronty B. Voneš třetí zleva, na té druhé první zprava).