Čeřovští a 1. světová válka

V pátrání po Čeřovských je jakýmsi mezníkem období 1. světové války, od kterého už uplývá celé století... Dál se při hledání v matrikách většinou nedostaneme, protože ty novější zatím nejsou digitalizované a zveřejněné. Výjimkou v tabulkách Rodokmenů jsou samozřejmě údaje o „živých“ větvích, když se podařilo kontaktovat někoho z jejich příslušníků.

Prakticky z každé české rodiny, a tedy i z rodin Čeřovských, musel tenkrát někdo narukovat do rakousko-uherské armády. Mobilizováni byli nejdřív muži ve věku 21 až 32 let, ale postupně byly povolávány starší a starší ročníky – nakonec i 52 letí. Můj dědeček Vincenc (*1875) tomu unikl – byl důležitější ve svém povolání u železnice, a jeho nejstarší bratr František (*1862) byl už přece jen příliš starý ročník (zato jeho syn Ladislav narukoval hned v r. 1914 – o něm se ještě zmíním dál). Zbývající tři bratři z Bukoviny 37 to měli horší, ale přežili: nejmladší Bohumil (*1874), absolvent hořické sochařsko-kamenické školy, z nich šel do války v roce 1915 první. Pobyl si dlouho na italské frontě v horách nad Riva del Garda, a až na jaře 1918 se sice dostal na krátký čas domů, aby pomohl při jarních polních pracích, ale už v dubnu musel znovu nastoupit k útvaru. Po vzniku ČSR se prý vrátil z Itálie s československým domobraneckým praporem, a v lednu 1919 byl při tzv. Sedmidenní válce v bojích nad Těšínem těžce zraněn do hlavy polským ručním granátem...

V roce 1915 byl odveden i Antonín (*1874), prostý rolník: bylo mu už 45 let, ale naštěstí byl přidělen v zázemí „ke koňum“ a dostal se snad nejdál do Šoproně. Jeho fotografie z Vídně r. 1916 je asi docela typickým obrázkem tehdejšího rakousko-uherského vojáka. Brzy ho ale z armády propustili, aby se mohl postarat o bukovinské hospodářství, které tehdy za bouřky v r. 1916 z velké části vyhořelo: i na válečný chleba bylo nutné něco zasít a sklidit... Václav (*1872) to z těch tří měl asi nejsnazší: byl kvalifikovaný strojník a pracoval díky tomu nejprve na výrobě pro armádu v prostějovské Kováříkově továrně. Narukoval až v r. 1917, a pak si odbyl zbytek války víceméně v týlu u „K. und k. Ingenieur-Gruppe“ - i když, jak psal, často v maringotce a bez dostatku jídla.


Nebudu se snažit o nějaké podrobnější zkoumání toho, jaké byly dopady této šílené Velké války na další rodiny Čeřovských. Rád bych ale ještě uvedl aspoň něco z toho, na co jsem v souvislosti s ní při svých pátráních narazil.

Třeba, že z Bukoviny byli na vojnu povoláni (a naštěstí se z ní i vrátili) i další Čeřovští: už r. 1914 František z čp. 4 (*1877, tehdy otec 4 dětí), a z čp.35 Jan (*1892), učitel, tehdy ještě svobodný - narukoval v r. 1917. Z Lánů narukovali a také se vrátili 4 Čeřovští.

Něco se dá najít v databázích Vojenského historického archivu (VHA, http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase). V databázi legionářů jsou uvedeni dva Čeřovští: Karel (*1894 v Dehtově) a Ladislav (*1895 v Radkyni) – oba se vrátili a o obou je zmínka v Galerii. Ladislav popsal ve svých vzpomínkách svou anabázi jen stručně: ...v r. 1914 byl odveden (v té době přesvědčený antimilitarista), v letech 1915-1916 byl na italské frontě a přeběhl v jižním Tyrolsku s četou horských lyžařů. Po 4 letech se vrátil z italského zajetí - již jako zahraniční voják republiky československé, a byl znovu poslán bojovat na Slovensko a do maďarského Miškolce. Roku 1920 byl z armády propuštěn...

- - -

V dosud uvedených případech Čeřovští peklo Velké války přežili. Někteří další bohužel ne, jak dokládají další databáze VHA. V databázi padlých v 1. světové válce najdeme 9 jmen:

Vojenský historický archiv zveřejnil i Kartotéku padlých v 1. světové válce, a tam najdeme další Čeřovské:

V roce 1918 údajně padl také Ignác (* 19.6.1898) z Borovnice.

V mnoha českých městech a vesnicích najdeme pamětní desky a pomníčky obětem 1. světové války, a na některých jsou uvedena i jména Čeřovských – místních občanů či rodáků. Např. bakalářská práce Davida Ulrycha „Památníky obětem první světové války na Novopacku“ (https://theses.cz/id/flwk9o) z r. 2016 uvádí čtyři takové:

Také Spolek pro vojenská pietní místa (http://www.vets.cz/) uvádí na svých stránkách několik památníků se jmény Čeřovských:

- - -

Někteří z těchto padlých, zemřelých či zmizelých po sobě zanechali rodinu, ale snad až na dvě výjimky pokračování rodu další generací už bohužel ne... Čest jejich památce!

- - -

Velmi působivě popisuje hrůzy Velké války např. můj oblíbený autor Petr Hora - Hořejš ve 14. dílu svých Toulek českou minulostí (Via Facti, Praha 2016). I vzhledem k našemu předpokládanému vztahu k Borovnici ocituji z jeho poznámky k poválečným pomníčkům: "Po válce vyrostlo po celé Evropě množství rozmanitých památníků obětem války. Do kamene tesané seznamy padlých byly provázeny vzletnými nápisy typu "Nikdy nezapomeneme!", "Na věčnou památku" ap. I u nás se s těmito pomníky často setkáváme. Jsou jich tisíce, stojí v kdejaké malé vsi, tu na rynku, u kostela, někdy na hřbitově. Přečasto lze ze sáhodlouhých výčtů jmen zjistit, že se ze zákopů nevrátily celé rodiny. V Čechách a na Moravě se na vznik památníků skládali pozůstalí, sousedé, spolky, obecní úřady i stát. Stala se však o čtvrt století později jiná, neméně smutná věc. Bezpočet pomníků totiž vyrostl i v převážně německém pohraničí, v Sudetech. A po r. 1945, po vítězství nad hitlerovským Německem, byla jejich značná část českýma rukama o generaci mladšíma ve vzkypělé pomstychtivosti zničena. "Věčnou paměť" na mrtvé z první války smetl hněv, jenž vzplál ve válce druhé. Pokud s ubíhajícím časem někdejší zloba pomíjí a vyprchává, takže se staré pomníky plné německých příjmení v dnes českých obcích zase obnovují, můžeme to považovat za pozdní projev ne-li usmíření, tedy aspoň soudného rozumu. Vždyť přece Češi a čeští Němci, dávní sousedé, byli v letech 1914-1918 spolubojovníky, kolegy v neštěstí, nikoli nepřáteli. A za pozdější hitlerovská zvěrstva v žádném případě nemohli!"

(duben - květen 2017)

Začátek stránky