Koláři z Pecky čp. 12 a spisovatel Arnošt Vaněček – Čeřovský
Na náměstí městysu Pecka je dům čp. 12, jehož historie je spojená s kolářstvím a od konce 18. století až do období 1. republiky i s jednou rodinou Čeřovských. Kolářství tam ve 2. polovině 18. století provozoval Michal Mesner, s jehož dcerou Annou se v r. 1785 oženil Václav Čeřovský *1759, syn Jana z Borovnice. Kolářství s gruntem po tchánovi převzal Václav snad v r. 1797 (až do přečíslování někdy v r. 1805 to bylo ještě čp. 14). Součástí gruntu prý tehdy byla i studna nazývaná Kobylice, kam lidé z městečka chodívali nebo i s koňskými potahy jezdili pro vodu.
V kolářském řemesle pokračoval v Pecce 12 i syn Václava a Anny, Josef *1790. Ten si vzal Kateřinu Švarcovou z Pecky a měl s ní syna – dědice Josefa *1820 (r. 1823 ovdověl a další potomky pak měl s 2. manželkou Františkou Pechovou z Bukoviny). Tento Josef se opět stal kolářem v Pecce 12, i jeho žena Anna byla dcerou koláře - Prokopa Jiřičky z Čisté. Jejich synové už ale zamířili výš a jinam: Alois *1852 a Arnošt *1859 se dali na notářskou dráhu, Josef *1861 a Karel *1871 na dráhu kněžskou. Z matrik a z pražských policejních konskripcí ještě víme, že kolář Josef zemřel r. 1875 a jeho vdova Anna se potom – snad až v roce 1888 - přestěhovala do Prahy, kde s ní byla zřejmě nějaký čas i dcera Františka *1854, kandidát notářství Arnošt a pak i tehdy ještě student Karel. Anna zemřela na Žižkově v r. 1895.
Františka se vrátila do Pecky, zůstala svobodná a dům čp. 12 (prý se mu za Rakouska říkalo "U kolářů") spolu se sousedním, snad nad kolářskou dílnou později postaveným čp. 199 jí asi patřil ještě v r. 1925, kdy tam zemřela. Spolu s ní tam zřejmě žila i další, rovněž svobodná dcera Josefa a Anny, Filomena *1856, a možná i Marie *1863 (po nezdařeném manželství s píseckým obchodníkem Jarým – jejich potomkům snad potom dům připadl). Kolářství resp. kovářství v čp. 12 provozovali nájemci – např. v r. 1894 nějaký Josef Sudek (se slavným fotografem ale neměl kromě jména nic společného).
Nejstarší syn Josefa a Anny, Alois *1852, se oženil r. 1883 – asi výhodně – s o 17 let starší Quidobaldinou Rumlovou z Hořic; byl tehdy notářským kandidátem v Nechanicích, víc o něm nevím. Arnošt *1859 byl notářem až v Kašperských Horách – k němu se ještě vrátím. Josef *1861 se stal knězem (vysvěcen r. 1884), naposledy působil od r. 1900 jako farář ve Václavicích u Benešova a zemřel r. 1912 v rodném domě Pecce. Nejmladší Karel *1871 byl na kněze vysvěcen r. 1894, působil louhá léta ve Stříbrné Skalici a od r. 1919 v Říčanech, kde se stal r. 1928 děkanem a r. 1933 zemřel.
Vraťme se ale k Arnoštovi Čeřovskému: podle pražských policejních konskripcí ještě v roce 1891 bydlel v Praze na Žižkově s matkou Annou. Zřejmě po její smrti se nejspíš r. 1896 jako 37 letý oženil s o 4 roky starší Marií Červenou-Schneiderovou z Břežan, která už měla 2 dospívající děti, s nimiž snad bydlela v Praze na Vinohradech. Arnošt asi s nimi ale nežil - v letech 1895-1904 už byl c.k. notářem v Kašperských Horách. V únoru 1904 se v českých novinách objevila zpráva o jeho přeložení do Železného Brodu, ale hned v červnu téhož roku tam byla další zpráva – že zemřel na srdeční vadu u svého bratra, faráře ve Václavicích...
A teď přichází na řadu Arnošt Vaněček: podle Wikipedie úředník, překladatel z angličtiny, spisovatel, v letech 1952-1956 prezident českého centra PEN klubu. Ale také vydavatel bibliofilií a kulturní publicista. Narodil se r. 1900 v Nových Benátkách, které jsou dnes součástí Benátek nad Jizerou. Jako otec je v matrice uveden Jan Vaněček, umělecký zahradník z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, a jako matka jeho manželka Marie, rodem Vanclová. Podle vyjádření Arnošta Vaněčka však matka manžela brzy po svatbě (konala se r.1889) opustila a vrátila se do rodných Nových Benátek. Tam se seznámila se skutečným otcem, notářem Arnoštem Čeřovským, který ale roku 1904 zemřel a k zamýšlené změně matričního záznamu už nedošlo.
Jak a kdy zavítal notář Arnošt Čeřovský do Nových Benátek, to je trochu záhada - ale křestní jméno měl Arnošt Vaněček asi opravdu po skutečném otci, a v Benátkách (nebo někde v okolí) také údajně v odpovídající době působil jako duchovní jeden z bratrů notáře Arnošta, který ho jistě navštěvoval...
Podrobněji tu životní osudy Arnošta Vaněčka líčit nebudu, byly zřejmě docela pestré a dnes bychom je mohli označit oblíbeným slovem jako kontroverzní. Zemřel v Praze r. 1983, tedy ve věku 83 let. Neuvádím podrobněji ani jeho literární dílo – odborníky považované za avantgardní, vycházející z poetismu, plné fantazie a snovosti. Hlavně ale dnes už, možná neprávem, opomíjené; velmi hezky to vše popsala Jana Šimáňová ( ŠIMÁŇOVÁ,Jana. Arnošt Vaněček - Život a dílo. Liberec, 2007. Magisterská diplomová práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta pedagogická); její závěrečná věta: "V současné uspěchané době pro Vaněčka není místo a je to škoda."
Pro historii Čeřovských je významné, že některá jeho díla byla vydána pod jménem Arnošt Čeřovský – Vaněček, a významný je i jeho vztah k otcově rodišti – tedy k Pecce a k výše zmiňovanému domu čp. 12 se sousední kolářskou dílnou. Tak třeba v povídkové próze „Pátá symfonie“ z r. 1943 píše:
„... Náš dům, v němž byla kolářská dílna Čeřovských, byl kdysi ozdoben velkou zasklenou skřínkou, zavěšenou na zdi, a v ní byla soška Panny Marie, oblečená v modré hedvábné, řasnaté šaty. Náš druhý dům, v němž bydlila celá rodina, byl vyšší a vstupoval nápadněji do náměstí, maje žlutou renesanční fasádu jako škrobenou náprsenku. Říkalo se tu „U kolářů“ a protože Čeřovský znamená vlastně kouzelník, neboť „čářiti jest čáry kruhovité dělati a černým uměním šáliti“, bylo toto pojmenování vhodné dvojnásobně...“
Podle peckovských pamětníků (zmiňoval se o tom např. Jaroslav Čeřovský *1920) navštívil Arnošt Vaněček Pecku v roce 1937 a místnímu hostinskému a majiteli soukromého muzea panu Fr. Posltovi daroval sbírku tří básní („Sloup", „Veselka" a „Kostnice") pod společným názvem "Portrét Pecky",
kterou napsal a vydal pod pseudonymem Arnošt Čeřovský – Vaněček na jaře 1937 v nákladu
300 číslovaných výtisků v Edici Centaur.
Báseň Sloup je věnována morovému sloupu z roku 1720, který stojí na náměstí v Pecce mezi hotely Roubal a Koruna, před měšťanskými domy z poloviny 19. století, z nichž jedním je čp. 12. Sloup, zakončený korintskou hlavicí, na níž stojí socha Panny Marie, je obklopený osmibokou kuželkovou balustrádou, posazenou na dvou stupních a osazenou osmi sochami světců...
|
SLOUP
Nejprve byla obloha, stříbrná a šedá, čistá mísa pro zrní hvězd a pod ní kámen hor, dřevo lesů, borovic a javorů, z nichž prýští voda, píseň vydechnutá z úst země. Hlína byla barvitá krví kamene a vítr se jí dotýkal jen plachou perutí, neboť z ní vanula taková sladkost, která by jej mohla navždy sraziti ze vzdušných cest. Obletoval raději sloup na náměstí, morový sloup, hladký a osamělý, vztýčený. Zdálo se někdy, že se ohýbá jako prut. Jeho stín udával čas dne, posunuje se po náměstí od domu k domu, od okna k oknu, až zůstával státi na prahu dveří, otevřených do průjezdu, v němž bylo hebké sousto tmy. Přes jeho stín jako přes provaz skákaly děti při hře, která dávno nebyla už obyčejnou hrou, každý skok znamenal posunutí času. Blíž k jiným zvukům a jiným zabarvení slov a k jiným věncům polibků, navlečených na křehká zápěstí. Zbořené stíny hradu visí nad hrstkou domů jako nad kyticí omšelých růží - můj symbol lásky, z nichž padá lupen. Zde je věčné ticho, po němž toužím a které by nebylo tichem, kdyby na druhém poli světa nezněl praskot elektrických jisker ve strojích a hlas boje. Stříbrná korouhev cechů ještě tu visí pod nebem, lehké hmátnutí ruky do vlasů mi připomíná její třpyt venku na náměstí u sloupu, když je nesena, a za ohbím vrchu zvučí Javorka, tekouc kolem mých údů jako tenká nit ze stříbra. Odtud utíkám ke sklepům, ke sklepům, dutým jako kulatá břicha, kde odpočívají obrovská vejce dinosaurů, z nichž se zrodí hvězdy, stálé hvězdy příštích nocí, něžné a kruté. Někdy se mi zdálo, že se bojím bázní tuláckých psů, v koutech průjezdů smutných domů, kdy vlaje jejich jazyk jako prapor na prsou. Ve tmě sklepů svítí jejich oči jako pekelný drahokam a krystal z trpkých jedů, jichž se nadýchali. Očekávám čistý blesk, čistý blesk, svrchovaný a přísný jako meč vítěze v planoucím plášti a nesmiřitelný jako hněv lidu. Sklepy pod palácem puknou a prapor stříbrný a těžký se rozžehne jako vrchol Sněžky.
|
(srpen 2018)