Ze vzpomínek Otty Čeřovského (1904-1968)
(psáno po r. 1960)
Můj pradědeček Augustin Čeřovský *1817 pocházel, jako několik generací předků, z Velké Borovnice. Je to poměrně dosti veliká osada u Nové Paky; při posledním sčítání lidu měla 1150 obyvatel, většinou německé národnosti. Dnes, po vypuzení Němců z Čech je osadou opět ryze českou. Ve Velké Borovnici byl náš rod usazen od r.1640, kam přišel jeden jeho předek s Valdštýnem, a to z Čeřova od Jičína, kde jeho rod vlastnil dříve zemanský dvůr již od poloviny 14.století. Ve Velké Borovnici sídlili většinou na usedlostech čp.123 a 125, pradědovi Augustinovi patřilo čp.189. Čeřovští ve Velké Borovnici se zabývali většinou zemědělstvím, polním zahradnictvím a tkalcovstvím, teprve můj pradědeček Augustin se stal mlynářem. Měl ve Velké Borovnici větrný mlýn a poblíž něho obytný domek čp.189. Větrný mlýn tam stál do šedesátých let, kdy byl demontován a převezen do skanzenu.
Dříve tam stály za sebou 4 větrné mlýny na návrší nad železniční tratí Pardubice-Liberec, z nichž jediný přečkal. Zařízen byl na jeden francouzský kámen a hranolový vysévač. Celý mlýn byl otočný podle směru větru. Křídla byla rozebíratelná, řídila se podle síly větru, přidáváním lopatek. Toto mi připomíná jednu historku, která se na našem mlýně opravdu stala. Hospodář z blízké vesničky Klimše vedl z Velké Borovnice kozu, kterou přivázal ke křídlu větrného mlýna a zašel si do mlýnice, pohovořit si s mlynářem. Větrný mlýn nebyl zajištěn, zavál silný vítr, křídla se otočila, vynesla kozu nahoru a koza se uškrtila.
Při jedné velké bouři byl větrný mlýn zvrácen, leč znovu postaven. Původní dědečkovo dřevěné staveni při mlýnu se nacházející ovšem již zmizelo a bylo nahrazeno zděným domkem ...
Za dob mého praděda i dědečka byly výdělky ve mlýně velmi špatné. Lidé se tenkráte živili výhradně tkalcovstvím a zemědělstvím. Nemohli si opatřit ani nejnutnější životní potřeby, ba ani na dobrý chléb nebylo. Pradědeček Augustin jezdil do Hořic pro vikev a směsku a z toho namlel mouku, kterou lidé kupovali a pekli si z ni nouzový chléb.
Ani za mého dědečka Josefa *1852, který po svém otci větrný mlýn převzal, nevedlo se lidem lépe. Výdělky byly stále velice špatné, a tak dědeček Josef vida, že by svou četnou rodinu neuživil, větrný mlýn prodal a odstěhoval se se svými dětmi a manželkou do Dolních Rakous, kde zakoupil vodní mlýn v obci Klangen, přifařené k obci Weinbergu. Obec Klangen měla celkem 5 čísel, protékala jí menší řeka, na které byla malá továrnička na dřevěné školní potřeby. Mlýn s pilou byl umístěn na téže vodě. Byl zděný, jednopatrový s jednou válcovou stolicí a dvěma francouzskými kameny. Pekl se tu chléb, prodávala se mouka a řezalo se řezivo. Byl tu zaměstnán pilař s denním platem jedné zlatky. Josefovi se dařilo v novém působišti dosti dobře. Zdálo se, že při jeho píli a přičinlivosti založí tu sobě a své rodině dobrou existenci. Leč tu postihla jej neočekávaně velká osudová rána. Manželka jeho Marie náhle zemřela a tím začaly jeho svízele. Po nějaké době se Josef znovu oženil, což bylo neštěstím celé rodiny. Děti, nesnášejíce se s macechou, rozešly se do světa: Jan, vyučený mlynář, Alois, obuvník a sestra jejich Antonie, odejeli do Ameriky, hledajíce si nový život ... Mezitím druhá manželka mého dědečka Josefa odmítla hospodařit na venkovském mlýně, podotýkajíc, že je zvyklá na velkoměstský vídeňský život (ač pocházela jen z Vimperka). Zařídil jí tedy můj dědeček smíšený obchod ve Vídni: leč po několikaletém špatném jejím obchodování její obchod zanikl s deficitem, který musel dědeček zaplatit. Na manželčin nátlak pak mlýn v Klangen prodal a přesídlil do Vídně, kde najmul hostinec v Penzingu. Po nějakém čase se s manželkou pro domácí nesváry rozešel a odejel za svými třemi dětmi do Ameriky, kde působil jako odborný učitel na průmyslové škole v New Yorku, kde i zemřel ...
(Přepis 14.6.2010)