Jejich domov byl v Borovnici ...
Borovnice, nebo také Velká Borovnice, německy Grossborowitz. Protáhlá obec podél silnice procházející údolím Boreckého potoka, v někdejších Sudetech, mezi Novou Pakou (Neupaka) a Hostinným (Arnau). Skoro na východním konci, v části nazývané Branná (Brennei), kousek vlevo od silnice ve směru k Borovničce a dál do Mostku, je stavení s číslem 114. Dnes je to rekreační chalupa, udržovaná a v dobrém stavu, a ještě pořád je z ní patrná původní podoba podkrkonošské roubenky, i když je hodně přestavěná. Ale už jí chybí ráz venkovského hospodářství, a hlavně - není tu nikdo, pro koho by byla opravdovým domovem, místem, se kterým je spojený velký kus jeho života ...
Zkusme si aspoň podle dostupných faktů připomenout některé z těch Čeřovských, pro které tento dům domovem býval (tehdy se samozřejmě jejich příjmení psalo Czersowsky, někdy jednodušeji Cersovsky nebo nějak podobně, a křestní jména měla taky německou podobu – Borovnice byla na jazykovém pomezí, pro její obyvatele byla němčina mateřštinou, a oni jako prostí chalupníci, dělníci, drobní živnostníci či řemeslníci si s tím moc hlavu asi nelámali, měli jiné starosti).
Známe 5 generací Čeřovských - hospodářů na čp.114:
Nevíme přesně, kdy původní stavení vzniklo. V roce 1787 (kdy začínají záznamy v borovnické matrice) se tu rodičům Godfriedovi a Marii Anně narodil syn Johan Anton, a to už tedy existovat muselo (původně to bylo v Branné číslo 76, číslo 114 mu bylo přiděleno až při přečíslování prováděném někdy kolem roku 1805 - tehdy se začínalo od fary, ta dostávala číslo 1, a pak se domy číslovaly v pořadí, jak byly vedle sebe seřazeny, kolem celé obce v jakési spirále. Teprve později postavené domy už byly číslovány tak, jak postupně vznikaly). Jestli se Godfried v tomhle domě narodil a hospodařil tu už jeho otec Josef, nebo ho Godfried sám postavil, nebo se do něj v roce 1744 přiženil, to zatím nevíme (shodou okolností Marie Anna byla z jedné příbuzensky vzdálené větve borovnických Čeřovských! Předchozím hospodářem v čp. 76 tedy mohl být i její otec Anton).
O Johanu Antonovi už také nic víc zatím nevíme, a o dalších dětech Godfrieda a Marie Anny se z matrik dá zjistit následující: snad už v r.1784 se narodila Marie, která se v r.1805 vdala za Franze, další shodou okolností taky Čeřovského, z čp.95. Asi ještě před r.1788 se Godfriedovi a Marii Anně narodila Alžběta, ta se provdala r.1812. Pak v r.1790 Johanna, ta se vdala v r.1814 za Franze Štěrbu z čp.106. V r.1792 se narodil Josef a r.1795 Ignác.
Ani v pořadí další syn Josef *1792 se zřejmě hospodářem na čp.114 nestal: v r.1817 si vzal Zuzanu, dceru již zemřelého Ignáce Šarfa z čp.105, a možná tam potom i hospodařil (Šarfův syn Johan byl totiž tehdy vojákem, jak je vidět o kousek výš na stejné stránce téže borovnické matriky sňatků). Ignác *1795 byl sice mladší, ale je pro nás z druhé generace nejzajímavější: už v historickém roce 1815 se oženil s Annou Kateřinou Tauchmanovou, která pocházela z Borovničky (záznam o sňatku je v matrice fary Horní Brusnice). Nebylo mu tehdy ještě 20 let; v tomtéž roce 1815 se jim narodil syn Johann. Někdy později zřejmě Ignác hospodářství v čp.114 převzal (jeho otec Godfried zemřel r.1828); s Annou Kateřinou měli ještě další děti: Terezii *1817, Kateřinu *1820, Josefa *1821 (ten ale záhy zemřel), Marii *1822, Annu *1825, Ignáce *1827 a Františka *1829. Žádná z dcer se neprovdala, přesto - což možná trochu překvapivě nebylo tehdy tak neobvyklé, jak si někdy myslíme - měly podle matriky Terezie a Kateřina po dvou dětech a Marie dokonce tři: o třetím Johanovi *1859 víme, že se někdy později odstěhoval do Hostinného, kde se v roce 1904 oženil, pracoval tam jako dělník, a v roce 1905 tam přišel na svět jeho syn Heinrich. Ten úspěšně vystudoval místní gymnázium, potom teologii a stal se knězem. Za protektorátu byl farářem ve Vlčicích u Trutnova a zejména vyhledáváním matričních záznamů nemalou měrou přispěl k pozdějšímu vzniku rodinné Kroniky.
Nás ale zajímá Borovnice čp.114 a třetí generace Čeřovských: o prvním z Ignácových synů Johannovi ještě víme, že se už v r.1834 (to mu bylo jen něco přes 19 let!) oženil s o 4 roky starší Annou, pro změnu taky Čeřovskou, dcerou již zemřelého Josefa z čp.94. Nejmladší František (spíš mu říkali Franz) se oženil s Brigitt Tippeltovou z Velké Úpy, a později se s rodinou odstěhoval do borovnického čp.109 (další pokračování této větve známe až do současnosti).
V borovnickém čp.114 zůstal hospodařit Ignác, narozený v roce 1827. Byl předkem docela rozvětvené rodiny - jeho děti jsou čtvrtou známou generací, pro kterou byla chalupa čp.114 domovem: oženil se nejprve s Marií Batovou z Mostku, s níž měl děti Františku (*1858, záhy zemřela) a Johana (*1858), ale poměrně brzy ovdověl. V roce 1866 se oženil podruhé s Annou, pocházející zase z jiné borovnické rodiny Čeřovských (dcera Heřmana *1819, Borovnice čp.192). Kromě rolničení vyráběl Ignác podomácku různé věci ze dřeva - byl "Holzverarbeiter", což byl dost častý způsob přivýdělku, hlavně přes zimu. Ignác s Annou měli 9 dětí, z nichž se ale dospělého věku dožili jenom dva synové, Ignác (*1870) a Antonín (*1889), a dcery Terezie (*1876) a Karolina (*1878).
Oba synové, mezi nimiž byl věkový rozdíl 19 let, měli později velmi rozdílné osudy. Starší Ignác zůstal hospodařit na čp.114, oženil se s Franziskou Hakelovou a měli několik dětí - syny Ignáce (padl v 1.světové válce) a Johanna, a dcery Annu a Marii. Ti tedy byli pátou, a zároveň poslední generací Čeřovských v chalupě 114.
Protože Borovnice byla před 2. světovou válkou převážně německou obcí, zcela přirozeně se Ignácova rodina vždycky hlásila k německé národnosti a byla proto donucena se v roce 1946 vystěhovat do Německa – za jakých okolností, to se můžeme jen domýšlet, určitě to nebylo nic, čím by se Češi měli nějak chlubit. Navíc v té době už Ignác a Franziska nebyli nejmladší, bylo jim víc než 75 let, jejich synovi Johannovi přes 45. Ale naštěstí se s tím vypořádali a dnes jejich potomci (Johann se oženil později, už v Německu) žijí ve Schnaitheimu. Do chalupy čp.114 se pak zřejmě nastěhovali noví obyvatelé, opravdovým domovem už ale pro ně nebyla, takže se z ní v dalších letech stala dnešní rekreační chalupa ...
A jak to bylo s mladším Antonínem, nebo spíš Antonem, protože i on přece vyrůstal jako německé dítě? Ten si vzal v r.1918 Annu Kuhnovou a přiženil se do borovnického čp.82 (ještě dlouho pořád přezdívaného „beim Kuhn-Tischler“). V roce 1920 se jim tam narodil syn, později ještě dvě dcery. Antonova rodina po válce odejít nemusela (ne-li nesměla), aspoň ne celá: Anton byl sice i s manželkou a oběma dcerami několikrát zapsán do transportu, ale pak je zase vyškrtli - pracoval totiž v borovnické textilce jako strojník, byl jediný, kdo uměl obsluhovat parní stroj, a byl tedy nepostradatelný. Dokážeme si představit tu dlouhotrvající nejistotu, co s nimi vlastně bude? Syn Erhard ale odejít musel, byl dospělý a už před válkou založil vlastní rodinu v Liberci. Dcery, jedna ještě svobodná a druhá dokonce nezletilá, mohly naštěstí zůstat s rodiči v rodném borovnickém domě. Ten potom v roce 1973 vyhořel; byl sice nově postaven, toho už se ale Anton nedožil.
* * *
V Borovnici bylo před 2.světovou válkou skoro dvacet chalup obývaných Čeřovskými, a jejich rodiny tu žily po dlouhá léta docela obyčejně, v pokoji a míru. Po válce nejen toto jméno z Borovnice prakticky zmizelo.
Někteří z potomků bývalých borovnických obyvatel se ale ke svým kořenům stále hlásí, díky nim byly např. zachráněny a obnoveny aspoň některé starší náhrobní kameny na borovnickém hřbitově. Augustin Hakel vydal před časem vlastním nákladem knížku připomínající historii některých obcí na česko-německém jazykovém pomezí, včetně Borovnice: Ortsbuch von Kleinborowitz, Grossborowitz, Stupna, Widach und Nedarsch: Gemeinden an der deutsch-tschechischen Sprachgrenze im Vorland des Riesengebirges.
Ani my ostatní - a nejen když jsme Čeřovští s kořeny v Borovnici - bychom neměli jen tak zapomenout na tyhle borovnické a jim podobné události na konci první poloviny minulého století, na to, proč a jak se to všechno stalo ...
(září 2010, aktualizováno v lednu 2013)